Když daleko je láska
Odpoledne láme paprsky slunci
a další den krvácí mezi stěnami
Navečer do prázdných ulic
John McLaughlin na strunách:
When Love is Far Away
jde po špičkách
po hrotech jehel
zůstává stopa
S posledním tónem
nadchází šero
do krajiny se rozlévá ozvěna
a trvá
po aktu prázdno
tak setrvalé
Výstup na Velkou Javořinu
Vzhůru lesem k horským lukám
slunce na sklonku dne
ještě osahává moji pleť
bukové píšťaly napínají na ráhnech plachty
zní jemně hedvábím cínu
s odlesky
zase sto let?
Cyklista…
– Jedeš až nahoru?
– Zkusím to…
převody cvaknou
vzhůru se ztrácejí rytmická záda
za nimi se tetelí mávátka listí
pablesky světla
patina borka
Kameny ve staré vojenské silnici hnízdí paralelně
v zástupech setrvale
mlčí
ano ví to i moje kosti
ještě je poponášejí tyto dny
Domnělá nehybnost
ticho štípá uši
buky a krabaté smrky stojí špičky
na hladině metrových blat vodoměrky bruslí
v korunách tikl pták
včelojed krouží
a opět ticho
a znova
Kolik se utopilo mých snů a myšlenek
do prasklin škraloupů hliněné kaše
dostal jsem tep a dech…
že jsem z Adama Sochaři?
zůstanou účty
stojím docela nahý
bojím se
tak viditelný…
ne pro sebe
tak pro koho?
Má drahá zde nekráčíš
nesu tě v sobě
lehce se otáčíš ze strany na stranu
vrníš a nevíš o tom
pak prudčeji drápkem
slzy
nesu všechny ty děti
i ty co nemohly být…
Cínové píšťaly šustí
čiřikání
dráp křik
a zase ten klid
Dávno o mně víš…
jsi roztažená napříč mým tělem mou myslí
v očekávání se chvěješ
odevzdáním mne lapit
polknout
vlníš se ve vlasech v očích v nádechu
krutou vzpomínkou
rezonuji s tebou
prostupuješ plaše kónicky srna
vtahuješ svíráš
vynášíš výš
Ale žijeme i zítřkem
pohánějí dětské hlasy
švitoří vlaštovkou
slepit emulzí
tu misku hnízda
Kráčím v tobě
jinak to nejde
a ty se mnou úbočím laskavá…
a nevíš o tom
Kopřivy dva metry vysoké léčí nám záda
šťovík pomáhá
nyní se opíráš prudčeji
z kůže nám civí bojínek
ten snídáme
hryžeme na kořen
až rosa
Prales má na krajíčku šero
hlasitě tlí
zpod listů bezů svícemi mloci
volám z přítmí na plástve světla:
I do daleka stále být s tebou
Co je mi po smrti!
Nikdy tě nepropustím!
Svlečené stěžně naslouchají…
orchideje z palouků tě okukují očima
bělostných orlíčků
vstavačů tořičů s violou čmeláka
jádrem pupava
klín září chlebíček
tvé měkké břicho
propadání závrt
vrchol až na dno
Ale ty tu nejsi!
My prostě nezvládli společně natáhnout moldánky
A vůbec na jaký nápěv?
Všichni se pasete – kůzlata
k obzorům na dohlédnutí
jehňata na mé dlani
dar prsteníčku
co obrůstá vlnou
alespoň zahřát
Spřádám
šat kůži nitra našich těl
ještě navléci
vlhký úsměv lačných úst
tolik dní od ano
Z hřebene stříká rozjasnění…
Bloudíš a nevíš o tom
zase ses opřela
cukáš
a nastavuješ šíji
králík schoulený do nicoty
až náhle čelisti cvaknou:
Nejsi
Vržen do slábnoucí záře
tápám ještě v tvém stínu
zrníčko v lastuře
perleť…
z vrcholu sestupuji
Drahá, kde rozpouštíš
na polštář své vlasy?
Kristus je proměněná žena
Jsi již unaven
a novum dní snadno běží
je těžké povstat z ubitých snah
vzepětí odnesených
do ohrad pro jiného
Podávané ruce se nevrátily
S údery se přiznává bezdomovec
tupost alkoholu
ženy se opráší pokorou psárky
a přece jdou
ústraní rozráží vzpomínkou
co kdysi mohlo být
mateřstvím lámou led
ony se nikdy neutopí
nadnáší je i za nehet touhy
a na pravici
pomoc zločincovi
Kristus je proměněná žena
jeho bosé stopy slyší tvůj příběh
nevyhání
vedou
ještě jsi neuměl mluvit
čekají pod topoly
