Sníh,
čistý jak líh,
z načaté oblohy
padá nám pod nohy,
pod nimi se nešpiní,
roztává dřív,
nežli navane
do hlubokých závějí
Po ránu
ve svěrací kazajce
šera
a žárovek barevných
na návsi smrček
Lomcován
prosincovým větrem
Stříkají po něm
se sněhem déšť
V nečase
adventu
Tak daleko od dětství,
že záře
postupně pohasínají
Přibývá tmy
a nezbývá
než prosvěcovat ji
jen ze sebe sám
Často
není čím
a jako by
ani nebylo pro koho
Vše, co mohlo by
zažehnout
plameny
opravdu vysoké,
tuším,
že po sobě zanechá
tmu
ještě černější
A zdá se,
že stejně daleko
je i ke smrti
V ničem, v ničem útěcha
Nikdo a nic ji nepřináší
Jen prázdno je,
prázdno bezbarvé
Do daleka, do široka
se rozprostírá
A neúprosně
jako do svého středu
do mě vtéká
Tuším
už teď,
že nebude to stařec
se srdcem okoralým, tvrdým,
na kom bude si jednou
zuby lámat
smrt
Srdce moje
bude bít
jako vždycky, když něco velkého
dělo se kdy poprvé
Bít bude
jako o život,
trochu unavené,
bezmocné,
ale lačné ještě
Vždyť vídám už teď,
jak zemřelí
předcházejí mě
náhle
blízcí
se srdci chlapeckými
Jesenice, 1983
(báseň na fotografii Jana Reicha)
Řeč snímku
je prostá:
je nebe
a je země
Mezi nimi
vlna obzoru
V prostoru země
z celého člověka
tím nejviditelnějším
je kříž
Pak záhyb cesty,
věž kostela,
skvrna stavení
a dým
