MLÉČNÝ KVĚT
A LIŠČÍ HLÍNA
Jsi‑li raněný na těle a nevydáš se po stopách poraněné lišky, tvá rána propadne hnilobě.
Upřeně jí hledím do očí. Pergamenová pleť pod havraní kšticí jim dodává zvláštní pohyb, ten rytmizuje její i můj dech – to je ono: můj dech se řídí jejím dechem.
„Hodně toho znáš, to na gadža není vůbec běžný,“ říká nakřáplým hlasem.
„Víš přece, že už dva roky jezdím s cirkusem.“
„Bude to tím. Aspoň bych řekla, ale může to být i jinak… Co je ale zvláštní, že jsi sladil svůj dech s mým, nemusela jsem ti říkat: ‚Dýchej jako já.‘“
Dlaní mi zakryla otevřenou ránu na koleni. Chlad sráží horkost, bolest mizí.
„Na liščí hlínu je možná pozdě, ale mléčný květ tě postaví na nohy,“ pokračuje zvláštním hlasem.
Liščí hlína, mléčný květ – ta slova mi tančí v uších.
S klidem se odevzdávám tomu, co přichází. Tváří v tvář stařeně jako by mých čtyřiadvacet let odletělo s časem. Jsem zase malý kluk, co stojí jako figurka uprostřed šachovnice podivnosti.
Noha už nebolí, podvoluje se stařeninu vědění.
„Vidím kost,“ řekl mi Hartiss, když stavěl krvácení, „s tímhle ti pomůže jedině Mama Dolora. Jestli půjdeš do nemocnice, tak se k cirkusu vrátíš nejdřív za měsíc.“
Ve vlaku, cestou do Chartres, si přísahám, že kariéru akrobata pověsím na hřebík. Jednou by mě mohla stát krk.
Před šatnou v Cirque d’Hiver jsem políbil uplakanou Carmen. Od té doby, co čeká miminko, je čím dál ustrašenější.
„To už je potřetí,“ říká hlasem smutné holčičky.
„Naposledy,“ odvětím v objetí.
„Tos sliboval už minule.“
„Tentokrát už opravdu naposledy.“
Raději mizím, skoro se stydím.
Vyšvihnu se na stupačku nákladního vozu, který vyjel z menažerie šelem.
„Hoď mě na nádraží Montparnasse,“ říkám Camillovi, který právě nakrmil své medvědy.
Noha mě bolí až po stehno. Ani nevím, v kolik mi jede vlak.
Náklaďák projíždí ulicí de Rennes, znovu si v duchu přehrávám svůj pád, sleduju ho jako rozčarovaný divák mizerný film. Zdá se mi, že slyším svůj hlas: „Slibuju, bylo to naposledy.“
Musím si najít něco jiného, jenže klauni jsou bídně placení. Nechat se v manéži kopat do zadku je sice zaručený výdělek bez rizika, jenže za jediný akrobatický výstup dostanu tolik, co za měsíc šaškování.
„Až si příště natřískáš hubu,“ říká mi Alexandre Bouglione, „pošlu tě do cirkusu v Rouenu. To tě vyléčí z těch tvejch bejkáren.“
Cítím náhlou radost.
„A co si beze mě, ty vole jeden posranej, co si beze mě počneš?“ křičím na něj. „Co tvoji tuleni? Kdo ti bude drezúrovat tuleně?“
Opravdu – jsem i cvičitel tuleňů. Občas si říkám, co všechno ještě nedělám. Každopádně by bylo dobré nedělat akrobata.
„Bolí to?“
Vracím se do reality. Mama Dolora mi upřeně hledí do očí a sráží mi horečku.
„Ne, už nic necítím.“
„To je dobře. Chvilku si odpočiň. Dojdu zatím pro to, co budeme potřebovat.“
Vstává a jde k řece, která se kroutí Velkými luky u Chartres. Tábor působí pustým dojmem – žádný muž, žádný dospívající chlapec. Všude kolem mě jsou jen ženy a děti. Zády se opírám o schůdky maringotky a pozoruju podivuhodný, přitom důvěrně známý svět.
„Je svatýho Ondřeje, koňskej trh,“ povídá mladá Cikánka a sedá si ke mně. „Zůstaneš s náma na večerní slavnost. Přijeli všichni Dolořini synové, můj bratr Manolo zahraje na housle, na kytaru ho doprovodí bratranec Django.“
„Ty máš dojem, že s tímhle mám pomyšlení na zábavu?“
„Zvládneš to, uvidíš. Dolora umí uhasit oheň bolesti. Podívej, už sbírá mléčný květy,“ pohodí hlavou směrem k řece.
Mezi nohama koně vidím siluetu své prapodivné lékařky. Působí dojmem, že na břehu kope v zemi. Přiběhl za ní pes, uvolněným, odměřeným gestem ho odhání. Zdá se mi, že ze země zdvihá cosi jako víko od sudu. Zanoří paži do jámy a vytahuje z ní proutěnou klec jakoby naplněnou sněhem.
„Mléčný květy,“ říká malá romňi usazená vedle mě. „Můj ty Kriste, jsou nádherný, bratře.“
Podívá se na mě a povzdechne si:
„Manolovy tak hezký nebyly. Ale stejně bys už skoro nepoznal, že měl úraz. Uvidíš, i tobě se rána sama zahojí. A budeš moct zase spadnout.“
„Už nespadnu.“
„Jak to?“
„Moje klisnička čeká dítě.“
„Já taky čekám dítě.“
„No a?“
„No… kdyby můj bratr a můj rom nejezdili stěnu smrti, kdo by nakrmil moje děťátko?“
Dívám se na ni. Panebože, jak je mladičká! Usměju se a řeknu:
„Slíbil jsem jí, že to bylo naposledy.“
„Jestlis to slíbil, tak to musíš dodržet. Ale já bych po svým romovi nic takovýho nikdy nechtěla.“
„O čem si to tady povídáte?“ zajímá se Dolora.
V ruce drží zvláštní proutěnou klec. Tři bílé kotouče jako z vaty položené na třech sítech tvoří obraz neznámé, přitom mně určené věci, jejíž účinky budu muset podstoupit.
„Říkala jsem phralovi, že Robertovi a Manolovi nebudu nikdy zakazovat, co dělaj.“
„Protože nic jinýho dělat neumí, kytičko,“ řekne na to stařena zpěvným hlasem. „U něj je to ale jinak. Vůbec netušíš, co ještě musí vykonat. Když někomu uniká vnímání nebezpečí tak, že tím trpí ten druhý, život je o moc složitější. On si může vybírat a tou možností volby se od nás liší.
My se musíme, ač chceme nebo nechceme, mezi sebou snášet,
on si v životě vybírá.
Například může přijít za náma, nebo zůstat u svých tam, kde je doma,
nepodrobuje se,
je svobodný.
Chápeš to, Paquito?“
„Moc ne.“
„A co ty?“ usměje se na mě stařena.
„Mám dojem, že ano.“
„Vidíš,“ povídá Dolora a bere mladou ženu kolem ramen, „jsou jiný než my, ale i s tím vším, co vědí, chodí stejně za náma.“
Usměje se na mě a pokračuje:
„Ale v tvým případě je to něco jinýho. Jsi synem člověka, co je mým bratrem, a jestli tvůj život bude pokračovat na cestě, po který ses vydal, některý z našich dětí ti budou říkat ‚Dada‘. Naše koně tě budou poslouchat a naši psi tě budou nadšeně vítat.“
Dolora sáhla do kapsy dlouhé, květované sukně a vytáhla malou, kostěnou násadku na pero. Plochou rukojetí ve tvaru perořízku oškrabávala jeden z bílých kotoučků pokrytý vatovitou hmotou a svou prazvláštní sklizeň mi sypala do rány. Cítil jsem chlad.
„Za chvíli to začne hřát,“ vysvětlila. „Až to začne hřát, bude to v pořádku.“
Kotouč zbavený chmýří vypadal jako sýr.
„Je to sýr,“ podotkla Dolora. „Jeho květ ti vyléčí ránu, jeho tělo potěší tvůj jazyk. Než Paquita připraví liščí hlínu, tak si piave le môle a créave le maro.“
Odložila sýr na malý proutěný rošt a vytratila se do svého pojízdného domečku. Vrátila se s polovinou bochníku chleba a džbánkem, do nějž ze soudku zavěšeného na čtyřech řetězech mezi koly maringotky načepovala víno.
„No tak, Paquito! Přineseš nám tu liščí hlínu?“
Mladá Cikánka hbitě zmizela za maringotkou. Léčivá hmota na mém koleni změnila bravu.
„To je zvláštní,“ poznamenala Dolora, „na nic se neptáš, jako bys byl od nás. Jako bys všecko věděl, přitom nevíš nic – je to zvláštní, že nic neříkáš.“
„A k čemu by bylo vyptávání?“
„Ty netoužíš dozvědět se víc?“
„Potom. Ale ne hned!“
„Proč?“
„Čekám na výsledek.“
„Důvěřuješ mi?“
„Důvěřuju.“
„Tvoje mysl je jako plochý oblázek, co hodíš na hladinu řeky. Odráží se od ní a může doletět až na protější břeh.“
„Ano, je to tak.“
„Kdo tě naučil přemýšlet jako my?“
„Kdo tě naučil rozumět mi?“
Probodne mě pohledem a řekne:
„Jsi ve věku mých synů. Když se narodili, měla jsem moc mlíka. Co zbylo, dávala jsem Lovelitiným štěňatům. Hlídala naše koně. Když si tě tak prohlížím, ráda bych dělila svý mlíko mezi svoje syny a tebe. Vyrovnáš se mým psům. Je vzácný potkat člověka, co se vyrovná psům.“
„Jsem mladý.“
„U nás je ve čtyřiadvaceti mládí postavený na svalech, ale když hlava chápe, co říkají stařešinové, musí maso přenechat místo rozumu – potom je člověk mladý i v osmdesáti.“
„A moje koleno?“
„Neztrácíš smysl pro realitu, synu, hlavně, když ti poslouží k úhybu. Nevadí ti, že tě oslovuju: synu?“
„Všechny stařeny od vás mi říkají synu, tak proč ne i ty?“
Rozesměje se zurčivě jako vodopád a poví:
„Nediví se, že ho léčím plesnivým sýrem, dál sedí a směje se na mě!“
Už klidně pokračuje:
„Tady mi všichni říkají Mama. Jsem matka, chápeš?“
„Chápu.“
Mama Dolora se najednou chová jinak, je mi zničehonic blízká, dokonce mám dojem, že ji už dávno znám.
Každé gesto vykonává v souladu s tím, co ustanovil plynoucí čas, mám pocit, že jsem je odjakživa vnímal. Paquita se vrátila a na schůdky maringotky položila plátěný pytlík se zlatavým práškem. Vůbec jsem se nepodivil nad tím, že ho vysypala do keramické misky a rozpouštěla ve vodě, kterou si v porcelánovém čajníku přinesla z řeky.
„Je důležitý, aby se liščí hlína nezkazila kontaktem s kovem,“ řekla stařena jakoby pro sebe. „Proto ta dřevěná lžíce.“
„Proč mu říkáš, jak se to dělá, Doloro? Gadžům je to jenom k smíchu.“
„Jemu třeba ne,“ zazpívala Dolora. „Dokonce si myslím, že jemu určitě ne. Čas, co teď prožívá, se mu vrátí v jiným čase… v příštím čase. Vím to.“
„Jak to o něm můžeš vědět, když o mně nic nevíš?“ zajímá Paquitu.
„Protože ty pocházíš z mojí krve, kytičko, a život, co proudí v nás dvou, plyne ze stejný řeky. On má jinou řeku a ty přece víš, že všecko, co je jiný, se neodolatelně přitahuje. Tak zní zákon přírody. Ten mládenec mě přitahuje proto, Paquito, že se nechá kolébat věcma, před kterýma by jiní z jeho rodu utíkali. Nebyla jsem mu souzena, sám si vybral ze dvou medicín. Vybral si tu moji. A tím, že za mnou přišel, se vrací ke kořenům. To je důležitý.“
Násadkou od pera mi ukrojila kousek prapodivného sýra a krajíček chleba. Pak vytáhla roletku nad klecí s drůbeží, vzala odtud dva cínové talíře a sklenici s cibulkami naloženými v krvi hojivých rostlin, jak mi vysvětlila.
„Můj manžel Gullio byl Kalderaš a tyhle dva talíře vyrobil pro naši svatební hostinu,“ vysvětluje mi záhadná lékařka.
„Mamo, tohle snad neuděláš! Tady, přede mnou?“
Paquita se zadívala stařeně upřeně do očí. Vypadá zděšeně.
„A proč bych to neudělala, kytičko? Ten talíř je pro každýho, kdo jde okolo.“
„Ale ne pro něj, Mamo, pro něj ne!“
„Proč? On jde taky kolem.“
„Jenže on je gadžo! Neexistuje!“
„Jak můžeš říct, že neexistuje něco, co na tebe zjevně působí?“
„Naložit gadžovi jídlo na kakuův talíř!“
„Vidělas někdy gadža položit zadek na schody, po kterých šlapu?“
„Ne.“
„A přitom tenhle mládenec sedí na schodech mojí maringotky. Proč by se nemohl rukou dotknout Gulliova talíře? Kdyby kaku žil, ten talíř by mu podal on. Proč by to neměla udělat i jeho žena?“
„Nechápu to.“
„Nechápeš, kytičko, protože voda z nebe tě ještě nestačila zavést ke studánce, u níž já tiším svou žízeň. Nechej se kolébat procházejícím okamžikem. Jednou v budoucnu sklidíš ovoce přítomné chvíle a tvoje srdce už nebude pátrat po příčině věcí, protože z ní bude čerpat život. Jedině to je pro tebe na zítřku důležité. Pro dnešek se spokoj s tím, že přivedeš liščí hlínu do stavu, v jakém ji Manolovy ruce vydobyly ze země, kde se nacházela.“
Od toho dne jsem prožil celých třicet let, přesto mám všechno před sebou tak, jako by se to stalo včera. V Paquitiných prstech vzniká hrouda jílu, stařena z ní vytváří pruhy, klade mi je na ránu, dokud celé koleno nezmizí pod vrstvou nově vzniklé hmoty.
Pětidenní kúra, během níž se obklad vyměňoval pokaždé, co hlína ztvrdla, mě zase postavila na nohy.
Za čtyři měsíce vyšel z lůna své matky můj první syn. Přestal jsem být akrobatem.
Už je to dávno, co z Velkých luk u Chartres vyhnali Cikány. Někdy se zastavím na břehu řeky, kde Mama nechávala růst svůj prapodivný všelék, kterému říkala mléčné květy a který ve skutečnosti nebyl nic jiného než penicillium, které synové a dcery cest používají už od středověku a které čtyři stovky let po kočovnících objevil jeden muž a dal mu jméno penicilin.
Příklad zvláštního osudu věcí i toho, jak malý je člověk! Myslí si, že vymýšlí, zatímco jen objevuje.
Trvalo mi třicet let, než jsem pochopil, čemu vděčím za své uzdravení – antibiotiku z mléčného květu, radioaktivitě jílu a magnetizérským schopnostem Mamy Dolory.
Právě o tom píšu v chajdě, nad níž se na čtyřmetrových, dlouhých stoncích aloe pohupují hrozny sluncem ozářených květů. Za rybářskou vesničkou, kam se moje romňi šla navečer nadýchat mořských vůní, se tyčí skála nad sicilským Cefalù. V paměti se mi skládá skutečnost času, který nebyl váš, a v hlavě mi vyvstávají tři slova:
magnetismus,
radioaktivita,
penicilin.
To znamená:
ruce,
liščí hlína,
mléčný květ.
Dnes už umím nechat vykvést mléčný květ i nalézat liščí hlínu. Jsem si jistý, že stará Mama Dolora, která už dozajista v nějakém koutě našeho kontinentu odešla ze života, by byla šťastná, kdyby věděla, že mládenec, jemuž dala to, co mi dala, dokáže dál rozdávat, co dostal.
Nebudu psát o magnetismu ani o tom, jak s ním nakládají Cikáni. Vyžádalo by si to celou knihu; snad ji jednou napíšu, dostanu‑li k tomu svolení od stařešinů. Přiznám se jen k tomu, že sílu magnetismu jsem skutečně pochopil, teprve když jsem přiložením rukou zastavil krvácení tak, jak se to podařilo Hartissovi v případě mého zranění, chvilku předtím, než mě poslal za neobyčejnou léčitelkou Mamou Dolorou.
Toho dne jsem pochopil, že magnetismus je nadání – stejně jako předpoklady k hudbě či malování –, že některým lidem je dán od narození a že ti, kteří ho v sobě vypěstovali až k vrcholu, jsou jako stromy, na nichž rostou prazvláštní paraziti. Mám na mysli duby a jmelí. Jmelí je nejen parazit, ale i všelék, tím se však může stát jedině díky svému hostiteli – stromu.
Cikáni mají za to, že člověk je strom, a když mluví o nohách svých žen, říkají: „kořeny stromu, které jednou ponesou život“ tak, jako koryto potoka nese vodu stékající z hor.
„Nic se neděje náhodou,“ říkával mi Malý Petr, kaku z Arles. „To, co považuješ za nahodilé, stojí na základech, jež lidem jako ty zůstávají skryté, avšak zvířata z nich dokážou těžit užitek. Ty jevy totiž vycházejí ze sféry přírodních zákonů – lze je proto vnímat jedině pomocí instinktu. Člověku by náramně prospělo, kdyby si všímal toho, jak žijí zvířata. Nenajdeš u nich zbytečný pohyb, vše sleduje jediný cíl – zachování života. A tak vydat se po stopě zraněné lišky může být mnohem užitečnější než uchylovat se k léčivům vytvořeným na nepřírodních základech. Léky se totiž liší jen v jednom – buď vycházejí z přírody, nebo se ji snaží nahradit. Prospívat nám může jedině to, co získáme z přírody, nikoli náhražky.
Margarín není máslo a husí sádlo nemá nic společného s rostlinným tukem vyrobeným v laboratoři. Jedno živí,
druhé zabíjí, možná pomalu, ale zabíjí.
Zkus se Pierre, vydat na cestu s naším ohněm,
který ti rozehřívá tělo,
který ti rozveseluje pohled
a tvou duši vede přímo k pramenům snu. Zkus se někdy v noci posadit tak, jak sedíš teď, tady u mého ohně, jen to zkus u radiátoru ústředního topení. A potom pochopíš… Neboť každý oheň, který rozděláš před noční zastávkou, je sám o sobě potravou. Vrtkavosti osudu budeš snášet líp u něj než u radiátoru.
Tví bratři z tvého rodu tvrdí, že oheň zahání zvířata, kterým říkají divoká. Ve skutečnosti je oheň přitahuje. Vlci kolem člověka, který rozdělal oheň, dokonce vytvoří kruh. Neovládá je při tom strach, strach totiž mnohem spíš podněcuje k útěku, než by ochromoval. Ovládá je úcta. Jedině úcta, vnuknutá jim tvořivou silou člověka, je dovádí až na samou hranici instinktu.
Jednou, až budeš přemýšlet jako my, začneš žít jako vlk. A s tím přijde i radost ze života, kterou pociťuje vlk – protože to, co vede lišku, vede i vlka, mají jednu a tutéž medicínu. To, co se stalo liščí hlínou, bývalo hlínou vlčí. Jedině lidi jako vy jednou zničí život lišky, stejně jako jste zničili život vlka. Jenže země, půda, ta tu bude napořád – a šťastný je člověk, který ji dokáže sklízet. Země se totiž sklízí stejně jako obilí, obojí se stává potravou. Obojí zajišťuje trvání života.“
Během pětatřiceti let života na cestě jsem objevil jen tři ložiska liščí hlíny.
První bylo v Neufmoutiers‑en‑Brie, na Pyramidové cestě pod příkrovem lesa, jenž patřil baronu Rothschildovi. Někteří pytláci vás můžou zavést na utajená místa, o nichž nemají potuchy ani vlastníci pozemků.
Druhé bylo v Camargue, na ostrově tvořeném deltou Rhôny, to znamená v místech močálů napájených vodou z moře, rybníků a Malé Rhôny.
A konečně třetí ložisko se nacházelo u cesty vedoucí z Mouans‑Sartaux do Vallaurisu na Azurovém pobřeží. Různé jíly se v medicíně používají už od vrcholné antiky, žádná publikace však nedoporučuje jeden konkrétní druh.
Cikán se řídí výhradně instinktem; jedině divoké zvíře dokáže mimovolně dojít tam, kam ho vede instinkt, zajišťující přežití druhu.
Ke sklizni mimořádného všeléku, jímž je jíl, ve skutečnosti stačí poznat tajemství lišky. Sklízet se musí výhradně dřevěnými nástroji, jíl nesmí během celého procesu vstoupit do styku s žádným kovem. Cikáni ho proto ze země dobývají mlynářskou lopatou, vyřezanou z jediného kusu dřeva. Jíl se suší na dřevěných roštech a pak se na pařezech stromů drtí dřevěnými paličkami na prášek, který se uchovává v pytlích vyrobených výlučně z přírodních materiálů – lnu, bavlny, vlny, příze –, nikdy v umělé hmotě, neboť i jíl rozdrcený na prášek musí dýchat.
Cikán ložiska objevoval vždy sledováním poraněné zvěře, ne vždy se jednalo o jíl, někdy šlo o rašelinu či dokonce ornici, jež stopovaný živočich využíval jako hojivou a antiseptickou látku.
Jenišského košíkáře dovedla do hustého podrostu v lese barona Rothschilda liška chycená do želez, která si jako chirurg dokázala pomocí tesáků uhryznout pracku v kloubu.
V místě divoké vegetace byla jímka zaplavená vodou vykopaná lidmi za účelem, který jsem nebyl schopen určit. O liščině přítomnosti svědčila jen nálevkovitá jáma, široká jako čtyři mé paže, asi dva metry od vodoteče. Pravděpodobně ji vyhrabala jednou z předních pracek, na dně byla krev. Vedla k ní dlouhá, krvavá stopa, částečně se kryla s již čistou stopou po liščině odchodu. Tu však, přes první, krvavou, dokázalo rozpoznat jen cvičené oko. Liška odešla stejnou cestou, kterou přišla, její stopy se ztrácely v koberci lesního podrostu a spadaných větviček.
Po objevení liščí jámy nezbývá než jíl sklidit, nechat vyschnout, roztlouct a do pytlíků uložit prášek zbavený vody, určený k léčebným postupům, o nichž se ještě zmíním.
Předtím si však ještě povíme o uzavřené nádobě, o přírodní laboratoři vyhloubené v zemi, v níž se ve vlhkém, pro růst plísně příznivém prostředí, vytváří penicilin.
I tam vstupuje do hry jíl. Důležitý je výběr vhodného místa – vždy nedaleko řeky, potoka, jezírka, rybníka či pramene se vykope asi osmdesát centimetrů hluboká a čtyřicet centimetrů široká jáma. Dno a stěny se vymažou jílem, čímž získáme jakousi vlhkou, hliněnou nádobu. Až po okraj ji vyplníme vodou a klacíkem propíchneme dno. Voda unikající vzniklým otvorem zajistí vhodnou míru vlhkosti pro růst penicillia.
Čerstvý sýr vyjmeme z odkapávací formy, otřeme ho a sedm dní necháme sušit na proutěném roštu. Potom jej vložíme do připravené přírodní laboratoře, přiklopíme dřevěným víkem, které překryjeme slámou nebo suchým listím a ještě zasypeme hlínou.
Po deseti až třinácti dnech nám vykvete mléčný květ, prapředek našich moderních antibiotik, který si vyráběla Mama Dolora a jímž mě v době mého ztřeštěného mládí vyléčila.
