Zblízka
Ti, kdo nás nejvíc milují
se na nás dívají tak zblízka
že nás nevidí
Objímají nás ve svých snech
jako zlaté modly
Ale naše sny
jsou pro ně jen
podivní ptáci za oknem
které je lépe nekrmit
Nemilostná
Sedíme proti sobě
Přesto mě nevnímáš
Píšeš mi stovky slov
v nich ale nenacházím
zrcadlo, v němž bych viděla
svou zářivější tvář
Utíkám do některé
ze svých mnoha podob
do komnat samoléčby tvorbou
Žádný strach, nezajdu smutkem
Znám nejrůznější rozpouštědla
která můj štětec vyčistí
aby přes bílé plátno
udělal bílou čáru
Terapie
Svlékli mi zatvrdlý krunýř
sloupli ze mě zaschlou
placentu přizpůsobivosti
Měkká a nahá
uvolněně dýchám
– kuře, které se
po dlouhém úsilí
vyklube ze skořápky
Tak ti chci vyprávět
neznámá ženo
všechno, co nevím
o tom, kdo jsem
Kosmická
Pořád se chlubíš tím
že ses dotkla nebe
jak unavený kosmonaut
který po léta nevychází z bytu
jen novinářům
poskytuje interview:
„Vesmír je černý,“ říká
„Jen občas
oslepující záře hvězd...
Nedejte se zmást
světlem na Zemi
Světlo samo
a všechny věci v něm
jsou pouhá iluze“
Když novináři odejdou
i s jeho poselstvím,
stojí potají u okna,
dychtivě pozoruje život
na noční ulici
a vzdychá touhou
