28. Období v Modrém domě
Pico a Chapo si nikdo nevšímá. Modrý dům zaplaví strašná zpráva a Frida nevychází ze svého pokoje a ani se neptá po děvčatech. Atentát na Lva Trockého otřese životem v Mexiku. „Bude lepší, když holky odejdou k Lupe, protože sem přijde policie,“ předvídá Diego. „Co se stalo?“ ptá se Ruth své starší sestry. „Chtěli zavraždit toho staříka a je to s ním vážné.“ „Jakého staříka?“ „Toho s králíky.“ Obě navštěvovaly Natalju Sedovovou a Trockého v ulici Viena a on je vodil k dřevěným kotcům s drátěným pletivem, kam chodil každé ráno krmit králíky. Ruth si pamatuje, jak se Trockij při pohledu na jednoho bílého a růžového králíka hltajícího vojtěšku usmíval. „To je rychlost,“ poznamenal. „Podobá se totiž mně,“ ukázal na svou bradku a jedním okem na Ruth mrknul.
Dnes už Trockij neotevře žádnou klec. Ve městě se čtyřmi miliony obyvatel se na pohřeb dostavilo více než tři sta tisíc lidí. Smrt Trockého je hanebnost. Diego doprovází Natalju Sedovovou, schoulenou smutkem, a jejího vnuka Stěpana Volkova. Frida se pohřbu nezúčastní a Lupe Marínová už vůbec ne.
Pico nastoupila do přípravného studia na univerzitu a ihned se účastní studentské rady. Začíná působit ve studentské politice a kandiduje ve studentských volbách. S lehkostí mluví před publikem, všichni jejím slovům tleskají. U východu na ni čeká družina chlapců. Diego se po volbách ptá: „Tak co, jak to dopadlo?“ „Porazil nás svalovec Luis Farías.“
„Mé sestře davy vůbec nenahánějí strach,“ hrdě sděluje Ruth.
„To zdědila po mě,“ naparuje se Diego.
Když Ruth chodí prvním rokem do univerzitní přípravky, její starší sestra Lupe ji právě dokončuje a sděluje otci, že se chce zapsat do bankovní a obchodní školy na bulváru Paseo de la Reforma, jak rozhodla Lupe Marínová, „protože jedna přítelkyně jí vyprávěla, že ‚sekre jsou v balíku“. „Moje dcery a sekretářky? Zbláznila ses? Moje dcery půjdou na univerzitu,“ rozhořčuje se Diego.
Lupe se zapisuje na právnickou školu v ulici Justa Sierry.
„Všichni advokáti jsou sebranka banditů! To neexistují jiné obory?“ vybuchne Diego.
Při pohledu na tvář své dcery změní tón: „Co s tebou nadělám? Chceš-li být advokátka, představím tě bratranci Manuelovi Macíasovi, abys ho poznala. Má uznávanou kancelář.“
Manuel Macías pozve svou mladou neteř k jednomu soudnímu vystěhování z bytu: „Tady se naučíš praxi.“ Lupe tváří v tvář chudobě obyvatel zaraženě mlčí. Rozbitá okenní skla, k uložení prádla slouží obyčejné koše. Lupe k údivu advokáta vytáhne ze své peněženky třicet pesos a podává je vystěhovávané ženě.
„Pane doktore, u vás v kanceláři nezůstanu.“
„Myslíš si, že jsi ochránkyně chudých? Taková je skutečnost, dceruško, musíš si zvyknout…“
„Dobře jsi udělala,“ chválí ji Diego.
Lupe Marínová pochybuje: „Myslíš, že třiceti pesy jsi problém vyřešila? Kdo jí dá na nájem příští měsíc?“
„Matka je primitivní ženská, jak ji charakterizují její přátelé,“ uzavírá malá Lupe. „Tvoje matka jedná pudově,“ vysvětluje jí Concha Michelová.
Ruth se vyhýbá jakémukoli střetu s Lupe Marínovou, ale potyčky mezi malou Lupe a její matkou jsou každým dnem výbušnější. Na malého bratříčka Lucia Antonia si nikdo ani nevzpomene.
Po skončení lekce římského práva ve škole v ulici Justa Sierry Lupe Riverová zajde do Národního paláce, aby viděla malovat svého otce. Diego ji zve na oběd do restaurace Las Delicias v centru města: „Neexistuje nic chutnějšího než jídlo tvé matky, ale nedá se nic dělat, teď si musíme dát aspoň polévku z morkových kostí. V Las Delicias je nepřekonatelná.“ Antonio Carrillo Flores, ředitel úvěrového oddělení ministerstva financí obvykle chodívá pozdravit Diega do Národního paláce.
„Co tu dělá tvoje holka, Diego?“
„Potlouká se tu.“
„Tak to ne! Beru ji k sobě do kanceláře, a to hned.“
A tak dívka, které se líbí politika stejně jako ekonomie, v sedmnácti letech nastupuje do práce v Národní bance.
„Budete komunistka jako otec, slečinko?“
„To nikdy.“
Lupe Marínová vštípila starší dceři svoji obavu z mexického komunismu: flákači, floutkové, umírají hladem, žebráci. „Pokaždé, když ti povaleči zaklepali na dveře domu v ulici Mixcalco, tak jen proto, aby něco vytáhli z tvého otce.“
V roce 1941, kdy se Lupe Riverová soustředí na studium právnické školy a Ruth navštěvuje třetím rokem přípravku, Lupe Marínová se snaží dát dohromady druhý román s názvem Vlastenecký den, jejž Agustín Loera y Chávez slíbí vydat v hlavním městě Mexika. Jeho přítel Julio Torri Lupe povzbuzuje: „Uvidíš, tenhle román se určitě bude prodávat.“ Ve své druhé knize Lupe útočí na intelektuály a novináře, kritiky svého románu Jedinečná, které častuje přídomkem prašiví kocouři. „Nejdůležitější je umět neúspěch skousnout. To vědí i prašiví kocouři. To jste se jako dítě nikdy nehrabala v zemi? Nevšimla jste si, jak nepozorovaně a chytře kocouři zahrabávají… ehm… no prostě to, co chtějí zahrabat?“
Lupe ve Vlasteneckém dni zaútočí na Salvadora Nova a nakladatel Loera y Chávez jí doporučí, aby některé odstavce odstranila.
„Nechej toho, copak nevidíš, jak jsi směšná?“ glosuje Diego Rivera.
Vlastenecký den zůstal naprosto bez povšimnutí a ti dva nebo tři čtenáři, kteří se našli, knihu odsoudili.
„Konečně musíš skousnout, že nejsi spisovatelka. Tvou profesí je šití, v tom vynikáš, věnuj se šití a svým dcerám,“ komentuje Juan Soriano.
Také španělský malíř Antonio Peláez, bratr básníka Franciska Tarii, ji přesvědčuje, že by se měla pustit do šití.
Lupe Marínová se vrací ke své singrovce. Při večeři jí Ruth položí přímou otázku:
„Víš něco o Jorgem? Prý je nemocný.“
„Nevím, nezajímá mě to, o tom chlapovi nechci nic vědět.“
Lupe vytěsňuje ze svého vědomí dokonce syna Antonia. „Nenávidím ho,“ svěřuje se Conche Michelové. „Jak můžeš nenávidět vlastního syna?“ „Nenávidím ho, protože je synem Jorgeho.“
Než Lupe opustí dům, každé ráno svým dcerám vyhrožuje: „Jestli nebude pořádně vysmejčeno, nepůjdete ven za klukama.“ Přestože jsou univerzitními studentkami – jedna v prvním semestru, druhá v přípravce –, Lupe je neváhá uhodit. Odpoledne, po návratu ze školy Sor Juany Inés de la Cruz, kde Lupe učí šití, prohlíží celý dům jako pod lupou:
„Vytřely jste schodiště?“
„Ano, Ruth je umyla.“
Lupe se skloní ke schodům.
„Lžete! Je špinavé.“
Popadne koště, zmydlí malou Lupe a křičí na ni:
„Tak dost.“
Malá Lupe, která má až po krk matčiných výprasků, se odstěhuje do Modrého domu. Je otevřená a dokáže bezvadně formulovat, co si myslí. Její spolužačky z prvního ročníku práv jí závidí, mezi chlapci má spoustu nápadníků, přestože jeden druhého varují:
„S Riverovou si nezačínej, její otec chodí ozbrojen.“
Lupe přitahuje mladík, nejlépe oblečený a nejpohlednější ze školy. Skvěle vychovaný Luis Echeverría Álvarez obdivuje Diega Riveru. Nikdy by ho nenapadlo, že má krásnou dceru, usměvavou, inteligentní a velmi milou! Na rozdíl od ostatních jí vypráví o své četbě. Skáče od Dostojevského k Romainu Rollandovi a jeho Janu Kryštofovi a pak k Paní Bovaryové, protože Flaubert jej uvádí v úžas, i když ne tolik jako román Červený a černý od Stendhala. Brzy Lupe vyzná lásku a Lupe je jím okouzlena. Jakou jistotu jí dodává, že je ostatní sledují, jak se s ním na univerzitě vede za ruku!
Přestože ji Luis každou neděli doprovází k obědu do Modrého domu, Diego ho nepřijímá s radostí. Zato Lupe Marínová je blahem bez sebe: „Je krásný, umí se oblékat.“
Diego a Frida pořádají v Modrém domě sešlost a pozvou Josého Guadalupeho Zuna s dcerou Maríí Esther.
„Představím ti svého nápadníka, uvidíš, jak je sympatický, chodíme spolu půl roku!“ svěřuje se Lupe Maríi Esther. Po půlhodině rozhovoru Luis nespustí z Maríe Esther Zunové oči.
„Jak dlouho zůstanete s otcem v hlavním městě?“ Nabídne se, že jí ukáže město.
Než se Lupe stačí rozkoukat, Luis Echeverría úředně ohlásí námluvy s Marií Esther Zunovou, s níž se o rok později ožení.
Malá Lupe ztratí chuť k životu. Přišla o nápadníka a k tomu vidí, jak celý Modrý dům utichl Fridiným postupujícím ochrnutím. „Matka mě bije jako žito, žít v tomhle ztichlém domě stojí za hovno.“
Dům čpí marjánkou, spoustou marjánky, kterou Frida kouří se svými hosty. Po deseti měsících se malá Lupe vrací do bytu v ulici Tampico.
„Neříkala jsi snad, že si s Fridou budete rozumět?“ posmívá se Lupe Marínová.
Lupe Marínová neví, co jsou výčitky svědomí, a také si neuvědomuje dopad svých slov. Celý její život je zmítán jejími pudy a vášněmi, jež se kupodivu postupem let najednou začnou přizpůsobovat konvencím i tomu, co by na to řekli lidé. A také se točí kolem peněz. Když se jí teď rozšíří oči, místo úžasné zeleně v nich lze spatřit zeleň dolarové bankovky vznášející se kolem Diegových obrazů.
Za její slávou (jíž si je nyní dobře vědoma) stojí manželství s Diegem, z něhož má prospěch i Jorge Cuesta. Takhle mu to vykřičí do očí. Bez Lupe byl nebyl ničím. Jestliže se trochu proslavil, bylo to její zásluhou, zásluhou Lupe Marínové, ženy Diega Rivery. V Mexiku nikdo nečte, spisovatelé jsou pouze přeludem. Kdo je zná? Jorgeho proslulost spočívá v tom, že odvedl ženu Diegovi Riverovi. Před ní ti zatracení Současníci byli jen teplouši, ztroskotanci, literáti přispívající do bezvýznamných plátků, které v tom lepším případě sloužily na podpal do kamen. Společnost jimi pohrdá, ani francouzsky neumějí, pocházejí z horní dolní, nejsou k ničemu, čas utrácejí v teploušských kavárenských rozpravách, jsou to zabedněnci. Lupe teď kříčí z plna hrdla: „Jestli tě znají aspoň trochu, je to díky mně a Diegovi. Beze mě bys dál byl špinavou šedivou myší, pěkně oblečenou, to ano. Nevím, jak jsem mohla vyměnit pořádnýho chlapa za šedivou myš.“
Na rozdíl od Fridy, jež si cení Diegova vřelého vztahu k těm nejubožejším, Lupe puká zlostí, že si z něj utahují. Je-li v Diegově duši uhnízděna něha, v té Lupině vře vztek. Diego nežije v luxusu, jeho roztrhané montérky jsou od barev, v poledne obědvá tortily, rýži a fazole, pokud nedrží svou jahodovou dietu, aby zhubl. Velkoryse a bez potíží obdarovává ostatní svými poznámkami a dokonce obrazy. Stal se magnetem, jejž na každém kroku obklopuje dav žadonících. „Dej mi, dej mi, dej mi.“ Jeho sláva roste jako sněhová koule a překupníci s uměním a američtí milionáři se jen hrnou, aby se porozhlédli, co koupit. Lupe také chce, aby jí dával: „Jsem první, jedinečná.“ Jakmile se dozví, že do Mexika přijel nějaký magnát, spěchá do Modrého domu, aby se stala součástí doprovodu. Konzervativci ze staré gardy nepovažují Diega ani Fridu za „slušné lidi“ a častují je hanlivými komentáři. Navzdory tomu oni dva stoupají do výšin a jejich váha roste, až se stanou Diego Popocatépetlem a Frida Iztaccíhautlem, jak píše Luis Cardoza y Aragón, jenž je prohlásí mexickou krajinou.
