dauphin

Kapitola I.

Cílem této knihy je obhájit, že problém mysli a těla není jen lokálním problémem, který má co do činění se vztahem mezi myslí, mozkem a chováním organismů žijících živočichů, ale vstupuje do našeho chápání celého vesmíru a jeho historie. Od toho nelze izolovat fyzikální vědy a evoluční biologii a jsem přesvědčen, že když pravdivě posoudíme úskalí problému, změní to nakonec naši představu o místě, jaké v popisu přirozeného řádu zaujímají fyzikální vědy.

Jedním z legitimních úkolů filosofie je zkoumat limity i těch nejlépe rozvinutých a nejúspěšnějších podob soudobého vědeckého poznání. Je to asi frustrující zjištění, ale zkrátka se nacházíme v okamžiku dějin lidského myšlení, v jakém se nacházíme, a naši nástupci dospějí k objevům a rozvinou formy poznání, o nichž se nám ani nesnilo. Lidé jsou závislí na naději, že nakonec všechno vypočítají, intelektuální pokora si však žádá, abychom odolali pokušení tvrdit, že takové nástroje, jaké nyní máme, v zásadě postačují k pochopení vesmíru jako celku. Poukazovat na jejich omezení, ať se jim věnuje kdokoli, je spíše filosofickým úkolem než součástí interního snažení vědy – přesto lze doufat, že když tyto limity rozpoznáme, může to vést k objevu nových forem vědeckého poznání. Vědci si dobře uvědomují, kolik toho nevědí, to je však problém jiného druhu – nejen problém uznání limitů toho, čemu momentálně rozumíme, ale také problém snahy rozpoznat, co jednotlivými metodami, jimiž v tuto chvíli disponujeme, lze a nelze v principu pochopit.

Mým cílem je ucelený, teoretický obraz světa, k němuž dospějeme extrapolací některých objevů v oblasti biologie, chemie a fyziky – tedy důsledně naturalistický Weltanschauung, jenž předpokládá hierarchický vztah mezi subjekty zmíněných vědních oborů a také úplnost, kterou v sobě obsahuje princip vysvětlení všeho ve vesmíru skrze sloučení těchto subjektů. Takový pohled na svět není nezbytnou podmínkou praxe kteréhokoli z uvedených vědních oborů a jeho přijetí nebo nepřijetí nebude mít žádný dopad na většinu bádání v oblasti přírodních věd. Pokud vím, většina odborníků činných v přírodních vědách nemusí mít na zastřešující kosmologické otázky, na které tento materialistický redukcionismus poskytuje odpověď, vůbec žádný názor. Jejich úzce zaměřený výzkum a reálná zjištění obecně vzato nezávisejí na té či oné odpovědi na takové otázky ani ji neimplikují. Nicméně mezi vědci a filosofy, kteří formulují pohledy na přirozený řád jako celek, je rozšířen názor, že jedinou seriózní možností je redukční materialismus.

Výchozím bodem argumentace je selhání psychofyzikálního redukcionismu, pozice filosofie mysli, kterou z větší části pohání naděje, že se ukáže principiální schopnost fyzikálních věd nabídnout teorii všeho. Jestliže nelze takovou naději naplnit, vyvstává otázka, zda celý vesmír, jak jej známe, může pojmout jakékoli jiné, více či méně jednotné chápání. Domnívám se, že mezi tradičními kandidáty na komplexní pochopení vztahu mysli k fyzickému světu váha důkazů vyzdvihuje některou z forem neutrálního monismu nad tradiční alternativy v podobě materialismu, idea­lismu a dualismu. Pokud jde o mě, rád bych prozkoumal možnosti, které jsou v souladu s tím, co víme – především co víme o tom, jak mysl a všechno s ní spojené závisejí na výskytu a vývoji živých organismů jako důsledku fyzikální, chemické a posléze biologické evoluce vesmíru. Jestliže se psychofyzikální redukcionismus mýlí, budu naléhat, aby se zmíněné procesy přehodnotily ve světle toho, co je jejich výstupem.

Odvolávání se na selhání psychofyzikálního reduk­cionismu je filosofického rázu, nicméně jsem přesvědčen, že existují nezávislé empirické důvody ke skepsi ohledně správnosti redukcionismu v rámci biologie. Fyzikálně­‑chemický redukcionismus představuje v biologii ortodoxní pohled a jakýkoli odpor vůči němu se považuje za vědecky, ba dokonce politicky nekorektní. Jenže já již dlouho považuji materialistické vysvětlení, jak jsme vznikli my a jiné organismy, za stěží uvěřitelné. To se týká také standardního výkladu fungování evolučního procesu. Čím více podrobností se dozvídáme o chemických základech života a složitosti genetického kódu, tím je standardní vysvětlení vývoje méně uvěřitelné. Toto je pouze názor laika, který v hojné míře čte literaturu přibližující soudobé přírodní vědy neodborníkům. Tato literatura může ukazovat situaci zjednodušeně a s přesvědčením, které neodráží nejsofistikovanější vědecké úvahy v této oblasti. Nicméně se mi zdá, že aktuální ortodoxní názor na kosmický řád, jak se obvykle předkládá, je plodem převládajících domněnek, které nejsou podložené, a odporuje zdravému rozumu.

Rád bych hájil nedůvěřivou reakci laiků na redukcionistické neodarwinistické vysvětlení vzniku a vývoje života. Na první pohled je vysoce nepravděpodobné, že život, jak jej známe, vzešel ze sledu fyzických náhod za spolupůsobení mechanismu přirozeného výběru. Očekává se od nás, že tuto naivní odpověď opustíme, nikoli ve prospěch plně propracovaného fyzikálního a chemického vysvětlení, nýbrž ve prospěch alternativy, která skutečně nastiňuje vysvětlení, podpořené některými příklady. Moje poznání postrádá důvěryhodný argument, že uvedený příběh je s nezanedbatelnou pravděpodobností pravdivý. Jsou tu dvě otázky. Zaprvé jaká je s ohledem na naše znalosti chemického základu biologie a genetiky pravděpodobnost, že formy života, které reprodukují samy sebe, by měly na rané Zemi vzniknout spontánně, pouze prostřednictvím působení fyzikálních a chemických zákonů? Druhá otázka se zaobírá zdroji variací v evolučním procesu, které se spustily se začátkem života. Jaká je pravděpodobnost, že by se v dostupném geo­logickém čase od okamžiku, kdy se na Zemi objevily první formy života, měl v důsledku fyzické náhody uskutečnit sled zásadních genetických mutací, které postačily, aby přirozený výběr dostal možnost vytvořit organismy, které momentálně existují?

Ve vědecké obci existuje více nejistoty ohledně první otázky než ohledně druhé. Mnozí lidé se domnívají, že bude velmi obtížné přijít s redukcionistickým vysvětlením původu života, nicméně většina lidí nepochybuje, že jakmile vznikly reprodukující se organismy, náhodné genetické odchylky postačují, aby podepřely stávající průběh evoluce přirozeným výběrem. Protože se však tyto otázky týkají mimořádně specifických událostí, které se odehrávaly v dlouhém a vzdáleném časovém úseku, dostupné důkazy jsou výrazně nepřímé a důležitou roli musejí hrát obecné domněnky. Moje skepse nevychází z náboženského přesvědčení ani z přesvědčení jakéhokoli podobného druhu. Pouze se domnívám, že dostupné vědecké důkazy od nás v této věci, navzdory shodě vědeckých názorů, racionálně nevyžadují, abychom potlačili nedůvěřivost zdravého rozumu. Především to platí, pokud jde o původ života.

Svět je udivující místo a představa, že disponujeme základními nástroji k jeho pochopení, dnes není o nic uvěřitelnější než v Aristotelových časech. Na světě je nejúžasnější, že zrodil vás, mě a všechny ostatní. Jestliže současné bádání na poli molekulární biologie ponechává otevřenou možnost legitimních pochybností o plně mechanistickém vysvětlení vzniku a vývoje života, které se opírá výhradně o chemické a fyzikální zákony, můžeme to spojit s vadami psychofyzikálního redukcionismu. To naznačuje, že v přírodní historii působí rovněž principy jiného druhu, principy přibývání řádu, které jsou svým logickým uspořádáním spíše teleologické než mechanistické. Uvědomuji si, že mnoha lidem budou takové pochybnosti připadat přehnané, protože téměř každému v naší sekulární kultuře se vštěpuje, aby považoval redukční badatelský program za svátost, přičemž se vychází z toho, že cokoli jiného není věda.

Můj projekt má podobu obyčejné snahy vypořádat se se souborem podmínek, které jak se zdá, nemohou nastat všechny zároveň. Kromě antiredukcionismu tu máme další dvě významné komplikace: zaprvé předpoklad, že určité věci jsou příliš pozoruhodné, abychom je vysvětlili náhodou, máme­‑li si činit nárok na opravdové porozumění světu; zadruhé ideál odhalení jediného přírodního řádu, který všechno spojuje na základě souboru společných prvků a principů – ideál, k němuž by přesto měly směřovat způsoby našeho dosavadního chápání, které jsou nevyhnutelně dosti neúplné. Karteziánský dualismus tuto druhou aspiraci odmítá a redukční programy materialismu i idealismu představují neúspěšné pokusy naplnit ji. Sjednocující pojetí zároveň není slučitelné s tím druhem teismu, který vysvětluje jisté rysy přirozeného světa božským zásahem, jenž nepatří do přirozeného řádu.

Významné pokroky fyzikálních a biologických věd byly možné, protože jsme z fyzického světa vyloučili mysl. To nám dovolilo chápat takový svět kvantitativně a vyjádřit jej nadčasovými, matematicky formulovanými fyzikálními zákony. Nicméně v jistém okamžiku bude nutné, abychom začali chápat komplexněji a zahrnuli mysl. Zdá se nevyhnutelné, že takové chápání bude mít historický i nadčasový rozměr. Myšlenka, že do přírodních věd patří historické chápání, zakořenila v obecném povědomí kvůli proměně, kterou vlivem evoluční teorie prodělala biologie. A ještě později se historickou vědou stala také kosmologie, protože přijala teorii velkého třesku. V rámci nejnovější etapy této dlouhé kosmologické historie musí být, jako zdokonalení života, začleněna mysl. Skutečnost, že se objevila, má podle mého přesvědčení dopad na celý proces a na složky a principy, na nichž tento proces stojí.

Je otázkou, zda lze tento pohled sloučit s pohledem fyzikálních věd, protože ty se rozvíjely s vidinou vesmíru, v němž není mysl. Osobní perspektiva nemůže obsáhnout pochopení mysli, protože mysl vznikla procesem, který je částečně fyzikální. Jenže podle stejné logiky fyzikální vědy nutně čeká běh na dlouhou trať, protože se orientují na izolované jednotlivosti, ale nárokují si úplnost. A toto otevírá otázku, do jaké míry redukční nastavení, které je pro současné fyzikální vědy tak klíčové, přežije tuto transformaci. Jestliže fyzika a chemie nejsou schopny plně popsat život a vědomí, jak se bude jejich obrovský soubor pravd doplňovat s jinými prvky v rozšířeném chápání přirozeného řádu, které dokáže toto všechno pojmout?

Jak jsem již uvedl, jestliže pochybujeme o redukcionistickém vysvětlení života, jdeme proti převládající vědecké shodě. Tato shoda však čelí problémům, které souvisejí s pravděpodobností a které se podle mého přesvědčení neberou dostatečně vážně. Týkají se jak vývoje forem života prostřednictvím náhodných mutací a přirozeného výběru, tak vzniku fyzických soustav, které jsou schopny takového vývoje, z neživé hmoty. Čím více se dozvídáme o složitosti genetického kódu a jeho vlivu na chemické děje v živých organismech, tím zapeklitější se tyto problémy jeví.

Opět si připomeňme, že pokud jde o evoluci, proces přirozeného výběru nemůže nést odpovědnost za dosavadní historii bez odpovídající zásoby klíčových mutací a podle mého přesvědčení zůstává otevřenou otázkou, zda toho v geologickém čase mohlo být dosaženo pouze v důsledku chemických náhod, aniž působily některé jiné faktory, jež určovaly a omezovaly podobu genetických změn. Dnes již postrádá logiku jednoduše si představit sled postupně se vyvíjejících fenotypů, jako kdyby jejich vznik prostřednictvím mutací DNA nebyl problematický – jak to činí Richard Dawkins v případě vývoje oka. Pokud jde o vznik života, problém je ještě mnohem zapeklitější, protože nemáme k dispozici možnost vysvětlit jej přirozeným výběrem. Navíc se zdá, že vznik genetického kódu – výskyt libovolného řazení nukleotidových sekvencí v aminokyselinách a výskyt mechanismů, které umějí kód číst a plnit jeho instrukce – se pomocí pravděpodobnosti dané výhradně fyzikálními zákony vysvětluje obzvlášť obtížně.

Když o těchto otázkách přemýšlím, podněcuje mě kritika převládajícího vědeckého obrazu světa, která přichází z velmi odlišné strany: útok na darwinismus vedený v nedávné době z náboženské perspektivy zastánci inteligentního plánu. Přestože Michael Behe a Stephen Meyer a další autoři jsou přinejmenším z části motivováni svým náboženským přesvědčením, empirické argumenty, které stavějí proti pravděpodobnosti, že vznik života a jeho evoluční historii lze plně vysvětlit fyzikálně a chemicky, jsou samy o sobě nesmírně zajímavé. Další skeptik, David Berlinski, tyto problémy názorně ukazuje, aniž by odkazoval k závěrům inteligentního plánu. Byť člověk netíhne k vysvětlení pomocí inteligentního tvůrce, otázky, které tito obrazoborci kladou zastáncům ortodoxního vědeckého konsenzu, by se měly brát vážně. Posměch, který obvykle sklízejí, si opravdu nezaslouží. Je očividně nespravedlivý.

Ti, kdo seriózně kritizují tyto argumenty, nepochybně prokázali, že existují možnosti, jak odolat závěru, jenž se opírá o inteligentní plán. Nezdá se mi však, že by se při těchto výměnách názorů eliminoval obecný vliv negativní složky obsažené v pozici inteligentního plánu – tedy dostupnými důkazy podložené skepse ohledně pravděpodobnosti, s níž operuje ortodoxní redukční pohled. Otázku bychom měli přinejmenším považovat za otevřenou. Každému, kdo se zajímá o základy tohoto sporu, mohu jen doporučit, aby si pečlivě přečetl něco od předních obhájců obou pozic – a zvláštní pozornost věnoval postojům kritiků inteligentního plánu. Ať si o možnosti inteligentního tvůrce myslíme cokoli, převládající doktrínu – tvrzení, že ke vzniku života z neživé hmoty a jeho vývoji do současné podoby skrze náhodné mutace a přirozený výběr nebylo potřeba nic jiného než působení fyzikálních zákonů – nelze považovat za nenapadnutelnou. Jde spíše o domněnku, která dominuje vědeckému projektu, než o dostatečně potvrzenou hypotézu.

Přiznám se k vlastní nepodložené domněnce, že není reál­né, abychom alternativu inteligentního plánu považovali za opravdovou možnost. Postrádám sensus divinitatis, který dovoluje tolika lidem – dokonce je k tomu vede – spatřovat ve světě projev božského záměru, a to stejně přirozeně jako spatřují v usmívající se tváři projev lidských emocí. Moje spekulace o alternativě k fyzice jako teorii všeho se tudíž nedovolává transcendentního bytí, ale míří na komplikace imanentního charakteru přirozeného řádu. Tato alternativa by byla ucelenějším vysvětlením než hypotéza inteligentního plánu. Se zastánci inteligentního plánu se neshoduji v předpokladu, který sdílejí s oponenty a podle kterého je jedinou přirozenou alternativou redukcionistická teorie, založená na takových fyzikálních zákonech, které dobře známe. Nicméně jsem přesvědčen, že obhájci inteligentního plánu si zaslouží náš vděk, protože kriticky rozebírají vědecký světonázor, u nějž za lecčím ze zápalu, který projevují jeho stoupenci, musíme hledat právě skutečnost, že je míněn jako osvobození od náboženství.

Navzdory významným úspěchům redukčního materialis­mu, který pravděpodobně dlouho zůstane naším hlavním zdrojem spolehlivého chápání a ovládání světa kolem nás, je zmíněný světonázor zralý k nahrazení. Jestliže budu hájit názor, že redukční materialismus neumí spoustu věcí vysvětlit, neznamená to, že nabízím alternativu. Nicméně rozpoznání těchto limitů je předpokladem hledání alternativ nebo přinejmenším otevřenosti vůči takové možnosti. Také se může stát, že až budeme hledat vysvětlení materialistické povahy, některé cesty povedou do slepé uličky. Jestliže se vědomé organismy objevily v tomto světě kvůli principům vývoje, které se neodvozují od nadčasových fyzikálních zákonů, můžeme být oprávněně pesimističtí také ohledně ryze chemických vysvětlení vzniku života.