Jak to bylo doopravdy s Červenou Karkulkou
Byla jednou jedna selská dívka, tak hezká a roztomilá, jakou lze jen ve světě pohledat. Její maminka do ní byla zcela poblázněná a její babička ještě víc. Ta dobrá stará žena jí nechala ušít červenou čepičku, která dívce tolik slušela, že jí od té doby nikdo v kraji neřekl jinak než Červená Karkulka.
Jednou Karkulčina maminka upekla bochánek žitného chleba a stloukla hrudku čerstvého másla. „Na, tu máš,“ řekla Karkulce, „odnes tady ten bochánek chleba a hrudku másla babičce a vyptej se, jak se jí daří: včera mi povídali, že prý je nemocná.“ Červená Karkulka vzala chleba a máslo a odcupitala směrem k babičce, která žila v sousední vesnici. Po cestě musela projít temným lesem, tam ji uviděl pan vlk a dostal chuť ji sežrat. Ale netroufal si, protože nedaleko v lese káceli dřevorubci stromy. Tak se jen Karkulky zeptal, kampak že to jde. „Já,“ řekla mu ta rozmilá dívka, která dosud ve svém krátkém životě neměla příležitost zjistit, jak nebezpečné je zaplétat se do řeči s cizími vlky, „já nesu babičce od maminky bochánek žitného chleba a hrudku másla.“
„Poslouchej, kdepak ta tvoje babička bydlí?“ vyptával se dále vlk. „Je to odsud ještě daleko?“ „No jasnačka, co myslíš,“ odsekla mu Karkulka, „je to až za mlýnem, co je vidět támhle pod lesem, hned v první chalupě, když se sejde dolů do vesnice.“ „Dobrá,“ řekl vlk, „také babičku navštívím. Víš co? Běž tady spodem a já to k ní vezmu tudy vrchem a schválně, kdo tam bude dřív.“
Načež se vlk dal ze všech sil do běhu a namířil si to tou nejkratší cestou. Karkulka ale šla oklikou a ještě se k tomu všelijak po cestě loudala a poflakovala, trhala lískové oříšky, honila se za pestrobarevnými motýly a pletla si věnečky z kopretin. Vlk mezitím doběhl k babiččině chaloupce a zabouchal na dveře: buch, buch!
„Kdo je tam?“ ozvala se babička. „Jen otevři, moje drahá babičko,“ odpověděl vlk změněným hlasem, „to jsem přece já, tvoje Karkulka, přinesla jsem ti od maminky bochánek chleba a hrudku másla.“ Babička, která nemohla vstát z postele, tolik byla nemocná, zavolala: „Však vezmi jen za kliku a závora se hned otevře!“ Vlk vzal za kliku, dveře se otevřely a on skočil na nebohou babičku a mýrnyx týrnyx ji celou sežral, protože už tři dny neměl pranic k snědku.
Pak opět dveře zavřel, lehl si do babiččiny postele a vyčkával. Za chvíli přišla Červená Karkulka a zabouchala na dveře: buch, buch! „Kdo je tam?“ Červená Karkulka se nejprve zalekla, když uslyšela vlkův drsný hlas, ale pak si pomyslela, že je možná babička nastydlá a bolí ji v krku, a odpověděla: „Jen mi otevři, to jsem já, tvoje Karkulka, přinesla jsem ti od maminky bochánek chleba a hrudku másla.“ „Vezmi jen za kliku,“ zavolal vlk a snažil se přitom mluvit co nejněžnějším hlasem, „vezmi jen za kliku, milá Karkulko, a závora se hned otevře.“ Červená Karkulka vzala za kliku a dveře se otevřely.
Jak vlk uviděl Karkulku vcházet, přitáhl si peřinu pod krk a povídá Karkulce: „Polož ten chleba a máslo támhle na polici, pojď sem a lehni si na chvilku ke mně do postele.“ Karkulka položila chleba a máslo na polici, svlékla se a chystala se lehnout do postele, ale jak se vám ta chuděra vylekala, když odhrnula peřinu a uviděla babičku v noční košili! „Ach, drahá babičko,“ zaplakala, „jaké to máš jen dlouhé ruce!“ „Ty mám, dcerunko, abych tě mohla srdečně obejmout.“ „Ach, drahá babičko, jaké to máš jen chlupaté nohy!“ „Ty mám, dcerunko, abych za tebou mohla rychleji běžet.“ „Ach, drahá babičko, jaké to máš jen ohromné uši!“ „Ty mám, dcerunko, abych slyšela, kde se jen šustneš.“ „Ach, drahá babičko, jaké to máš jen veliké oči!“ „Ty mám, dcerunko, abych tě celou mohla zhlížet.“ „Ach, drahá babičko, a jaké to máš jen ostré zuby!“ „A ty mám k tomu, abych tě mohl sežrat!“
A jak to dořekl, vrhnul se ten ohavný vlk na nebohou Karkulku a celou ji sežral.
