dauphin

Tato kniha se primárně zabývá jazykem – jazykem a politikou, jazykem a budoucností literatury, jazykem a úklady totalitních režimů, jazykem a kulturním úpadkem, jazykem a ostatními způsoby sdělování významu (hudba, překlad, matematika), a konečně: jazykem a tichem.

Eseje a články zařazené do této sbírky vznikaly v rozmezí bezmála deseti let a ponejvíce jako reakce na aktuální dění – vydání knihy, uvedení hry nebo opery, politickou událost. Všechny však spojuje téma jazyka, téma slova a jeho životnosti i živoucnosti v naší společnosti a kultuře. Co se děje s jazykem, je­‑li ve službách totalitních režimů, je­‑li využíván k obhajobě jejich zvěrstev a vražedných lží? A jak se na něm podepisují poměry západní masové, na konzum orientované demokracie s dominantními postuláty kulturního průmyslu? Jak bude jazyk – jako tradiční způsob artikulace smyslu za účelem efektivní komunikace – reagovat na stále urgentnější a komplexnější nároky exaktnějších modů vyjádření, jako jsou matematika nebo symbolická logika? Jsme v současnosti svědky konce dějinné fáze, jež se vyznačovala dominancí verbálního vyjadřování a klasické gramotnosti? Jsme svědky fáze všeobecného úpadku jazyka, fáze, kdy od slova a klasické gramotnosti přecházíme k „postlingvistickým“ formám a k částečnému tichu? To jsou otázky, na něž se v těchto textech pokouším nalézt odpověď, nebo na ně přinejmenším obrátit pozornost.

Prosvítá jimi přesvědčení, že literární kritika – obzvláště v soudobém pojetí, které ji prezentuje jako vědeckou disciplínu – již nenabízí prostor k zodpovědnému zkoumání. Valná část literární kritiky si přisvojila étos, zvyky a způsoby vyjádření, jež se v oblasti bádání a žurnalismu ustanovily v devatenáctém století. Včetně jisté samolibosti a kardinální nevšímavosti. Jestliže jsme doposud čelili záplavě literárněkritických a literárněvědných studií o knihách, dnes jsme navíc zaplavováni studiemi o samotných literárněkritických či literárněvědných textech (trojí odklon od původního textu). Vše navíc nasvědčuje, že tomu tak bude i do budoucna. Současně se ale čím dál tím více ukazuje, že většina těchto textů vzniká jako „kritika­‑pro­‑kritiku“ a že opravdové „hloubkové“ čtení, které by dokázalo odhalit něco zásadního o vztahu mezi dějinným a kulturním vývojem a soudobou podobou kultivace lidství, mezi tím, co považujeme za vzdělaný, kulturní projev, a tím, co považujeme za obecně lidské a humánní, bohužel nenabízí. Od dob Kier­kegaarda, který jako jeden z prvních poukázal na propast zející mezi akademickým, badatelským přístupem k literatuře a přístupem, který vnímá literaturu primárně jako zprávu o bytí člověka ve světě, nebyla tato názorová propast nikdy hlubší.

Nejdůležitější osobnosti literární kritiky – György Lukács, Walter Benjamin, Edmund Wilson, F. R. Leavis – o tomto propastném rozdílu vědí. Každý z nich, třebaže vždy svébytným způsobem, se skrze literární kritiku dostává ke kritice společnosti, ke kritickému srovnání utopických možností lidského konání a empirické skutečnosti. Ale i jejich navýsost vnímavé postřehy, jimž v následujících textech na mnoha místech splácím dluh, začínají působit zastarale. Staví totiž na určitém pojetí vzdělanosti a gramotnosti, které je dnes zpochybňováno.

Nová, nebo přinejmenším odlišná povaha soudobého stavu vědomí je dalším stěžejním tématem této knihy. Vím, že historici považují barbarství v lidském chování za endemický jev a že podle nich neexistuje epocha, která by byla vůči projevům primitivismu imunní. Vím, že zvěrstva napáchá kolo­niálními mocnosti v devatenáctém a dvacátém století, doprovázená cynickou destrukcí přírodních zdrojů a zvířecí rozmanitosti (vyhlazování celých zvířecích druhů lze v jistém ohledu vnímat jako logický i symbolický epilog k vyhlazovaní domorodého obyvatelstva), svědčí o zlu toho nejhrubšího zrna. Vysvětlovat si to tím, že se zkrátka jedná o projevy zla, které jsou jaksi přirozené a univerzálně platné, neboť se objevují v každé době a na všech místech naší planety, mi ovšem přijde značně povšechní a pokrytecké. Z osobních důvodů a zkušeností se mým tématem stalo barbarství Evropy ve dvacátém století, konkrétně hromadné vyvražďování Židů a nacistická a stalinistická nevraživost vůči tomu, co se v několika následujících esejích pokouším definovat jako „středoevropský humanismus“. To neznamená, že bych těmto zrůdnostem přisuzoval nějaké privilegované postavení – jedná se zkrátka o krizi racionality a humánnosti, které jsem byl sám svědkem a která zásadně formovala můj vlastní život.

Ty nejhrůznější nelidskosti nevzešly z pouště Gobi nebo z deštného pralesa v Amazonii – mor se šířil ze samotného nitra evropské civilizace a civilizovanosti. Křik mučených a vyvražďovaných lidských bytostí zazníval nedaleko univerzitních poslucháren, k naprosto zvráceným násilnostem a nelidskostem docházelo prakticky před branami divadel, operních domů, galerií. Na sklonku osmnáctého století vyhlížel Voltaire s nadějí brzký konec mučení: krveprolití na základě ideologických sporů měla být napříště již jen historickým reliktem. A zatím jsme téměř v půli dvacátého století přihlíželi tomu, jak se vážená centra vzdělanosti, filozofie, umění měnila v kulisy koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Nemohu přijmout laciné uchlácholení, že se tyto strašlivé události týkaly pouze Německa, případně že se jednalo o individuální excesy několika diktátorů. Deset let poté, co příslušníci gestapa opustili Paříž, docházelo ve stejných celách k mučení Alžířanů, tentokrát na příkaz Francouzů, Voltairových krajanů. Klasický humanistický ideál, sen o rozumu, který vyvede člověka z nesvéprávnosti a do jeho života vnese světlo a řád, byl zásadně zpochybněn. Tradiční pojetí kultury – platné od dob starověkého Řecka, ale směrodatné ještě pro Marxe nebo Freuda v jejich představách utopického historicismu či stoického autoritarismu (oba lze označit za pozdní souputníky řecko­‑římské civilizace) – stavělo na předpokladu, že kultivace ducha vede automaticky ke kultivaci lidství. Pro nás je tento postulát stále obtížněji obhajitelný. Moderní, technologiemi obklopený člověk, který se ukazuje být snadno náchylný k politické nenávisti a sadismu, se mimo jiné vyznačuje i obrovskou destruktivní silou.

Přemýšlet o literatuře, vzdělávání, jazyce směle dál prostřednictvím starých vzorců, jako by se nic zásadního nestalo, mi přijde nerealistické i nezodpovědné. Číst Aischyla nebo Shakespearea – notabene je „vyučovat“ – v jakémsi časovém vakuu, aniž bychom přitom reflektovali dějinné události nebo proměnu autority textu v naší době, hraničí s pologramotností. Tím nemyslím, že bychom se měli při četbě primárně soustředit na to, co je pro nás z hlediska naší kultury a doby aktuálně relevantní – právě naopak, neměli bychom ztrácet ze zřetele, že velká díla prošla úspěšně zkouškou věků, a při četbě bychom se měli, i na základě vlastní životní zkušenosti, snažit nahlédnout, proč tomu tak je, a rozpoznat, čím konkrétně si daný text zaručil svou nesmrtelnost.

My již přicházíme po. Poznali jsme, že člověk je schopen jeden večer číst Goethovu či Rilkovu poe­zii nebo hrát Bacha či Schuberta a druhý den ráno rozdávat rozkazy v Osvětimi. Námitka, že mohl číst, aniž by cokoliv pochopil, je navýsost pokrytecká. Jak si pak vysvětlit onen tradiční, od dob Platóna až po Matthewa Arnolda takřka axiomaticky přijímaný postulát, že kultura disponuje polidšťující silou, že kontakt s duchovním z nás činí lidštější bytosti? Nejenže učenci, umělci, spisovatelé, jimž byla tradičně přisuzována civilizační úloha, nedokázali zabránit nástupu zvrácených režimů, ale často je sami ospravedlňovali, nebo dokonce přímo podporovali. Proč? Existuje nějaké spojení mezi mentálním a psychickým nastavením vysoce vzdělaného jedince či uměleckého génia a nelidskostí? Mezi intelektuální vyspělostí a bestiálností? Je možné, že se vzdělaná, kulturně vyspělá civilizace začne v určitém stupni vyspělosti zajíkat nudou a příliš abstraktním myšlením? Že se automaticky uchyluje k barbarským projevům, aby uvolnila kumulovanou, nespotřebovanou energii? Mnohé z následujících esejů a náčrtů se snaží tyto otázky dovést do plnější a preciznější podoby.

Z hlediska metody a šíře záběru mířím za hranice literární kritiky. Vím, že takovýto přístup skýtá mnohá úskalí a že má své meze, přesto jsem chtěl, aby texty primárně působily jako příspěvky k „filozofii jazyka“. Chceme­‑li pochopit současný stav naší kultury, výhody i nevýhody střetu mezi dědictvím minulosti a moderními výdobytky, domnívám se, že je nejlepší cestou právě takováto filozofie. Filozofie jazyka – tak, jak tento pojem chápali Leibniz nebo Herder – vede zpět k intenzivnímu studiu literatury v širším kontextu, jež nechápe literární text jako osamocený artefakt, nýbrž jako součást komunikačního kódu zahrnujícího jak sémantickou, tak formální či symbolickou rovinu. Samotnou filozofii vnímá – jak po nás chtěl Wittgenstein – jako jazyk ve stavu nejintenzivnější uvědomělosti, jako slovo, které samo sebe nebere jako samozřejmost. Neopomíjí ani antropologii, v jejíž doméně pátrá po důkazech odlišných forem gramotnosti a významových struktur (jak jinak získat distanci, s níž můžeme nahlížet vlastní pozici?). A přehlížet nemůže ani fascinující propozice moderní jazykovědy, neboť je zřejmé, že ty nejbystřejší hlavy, hledající dříve realizaci v oblasti literární kritiky nebo historie, dnes napínají síly právě v této disciplíně. Ostatně básnická mysl považuje spřízněnost jazyka a literatury za cosi samozřejmého. Jak říká Roman Jakobson: „Poetické možnosti skryté v morfologických a syntaktických strukturách jazyka (ve zkratce poezie gramatiky) a výslednice těchto možností v literárním výtvoru (ve zkratce gramatika poezie) jsou kritikem často přehlíženy, tvůrčí básnická mysl s nimi však umně pracuje.“ Ozřejmění vztahů mezi těmito dvěma polohami je dalším úkolem filozofie jazyka.

Jinými slovy je to pokus vynést znovu na světlo v moderní literární kritice a vědě často zapomenuté nebo na okraj zájmu vytěsněné poznání, že jazyk je nejzazší, člověka bytostně formující tajemství, že veškerá identita, veškerá dějinná přítomnost nás lidí je neodmyslitelně spjata s jazykem. Neboť je to právě jazyk, jímž se člověk vyděluje z říše signálů, neartikulovaných zvuků či tišin, z říše, jež si nárokuje tak velkou část veškerenstva. Jestliže se nad zaniklou civilizací někdy opět rozhostí ticho, bude to ticho zdvojené, ticho zvučnější, bezútěšnější, neboť v sobě ponese vzpomínku na Slovo.

O náčrt této filozofie jazyka, třebaže v notně provizorní podobě, se pokouším ve stěžejních textech tohoto výboru. Inspirací mi byla zejména tvorba Hermanna Brocha – i když jeho dílu a myšlení nevěnuji celou studii, právě tam, kde se tážu po platnosti jazyka, kde tematizuji oprávněnost mlčení tváří v tvář nejhrůznějšímu barbarství, kde se pokouším nahlédnout nejzazší polohy verbálního vyjádření, často rozvíjím postřehy a podněty z četby Brochových románů a teoretických pojednání. Život a dílo rakouského modernisty lze vnímat jako příkladný projev péče o duchovní podstatu člověka, jako ukázku civilizovanosti vzpírající se lacinosti a chaosu.