To ráno u sestřenice Aničky
A když ho za provaz vyváděli
šíjí by zboural strop
poval rezonoval
smutek se vloudil ustrojený v šatech
jateční klobouk na věšáku
vrácený za poplácanou plec
stavení trnulo
za vraty poprvé venku
býk poklekl
před vlečkou
tekly mu slzy
jeho duch rozlehlý dvorem
sálal
jak koberec slámy
vyhřátý močí
Kteréhosi října
Ještě než se to zlomí
ve vinohradu babí léto natahuje troleje
prsty si cloním výhled
nedosáhli jsme
slunce se nese v proutěném koši
– dětská mátoha
Piji z čistého plátna šípky bez kaňky
proso sehnuté vyzobali vrabci
rosa v sítinách
už nemám strach dopočítat Eviny kosti
s placatými ňadry
– v pokleku jí líbám břicho
Proč proboha o lásce jen mluvit
než obejdeme zeď
Po obědě ve slovácké chalupě u silnice na konci obce
Kolik jsem vlastně zadřímnul minut
na starém otomanu pět dvacet let
pneumatiky hučí z ulice
každý pálí to jak o dušu
V sadě jsem rozháněl sucho konví
všichni by jenom pili
včely bělásek v mokrém záhonu
drozdi na kýblu
usínám znaven
za dveřmi zvoní nádobí – žena
Léto se táhne jak v noci úplněk
led ve zmrzlém pohybu
Žhne!
Náhle mne vzbudí hukot
dům se v základech třese
Prospal jsem vteřinu
nebo snad celý život?
