Evinka
K sousedovým přijela z Prahy
na návštěvu šestiletá holčička.
Mně bylo osm.
Měl jsem tříčtvrteční kolo,
pánské, stříbrné,
ale protože jsem nedokázal
přehodit nohu přes sedlo,
producíroval jsem se zkroucený pod trubkou.
Abych holčičku zaujal.
Dostal jsem poprvé košem.
Evička
Evičce,
oficiální recitátorce gymplu
a idolu mých pubertálních snů,
byl bych psal básně,
jenže jsem si netroufal.
Vdala se za staršího spolužáka,
stala se knihovnicí,
měla dvě děti a vytahané břicho
(byl jsem z toho nesvůj).
Ale i teď, po padesáti letech,
Ti vzdávám hold,
Evičko Machová.
Marta
Několik stromů, a proti lesu stráň,
v zahradě rozpadlá zídka,
stříbrný smrk,
u okna ponk se spoustou kaktusů,
nábytek z rudého dřeva,
válenda pro dva
a stolek s čajem v koutě.
Bylo tam voňavo, čisto a chladno,
byla tam voňavá, čistá a chladná,
a já Ji oslovil: řezbářko Marto,
zdali bys dovedla vyřezat ruce,
co by ti před spaním hladily lože?
Řekl jsem ještě:
zdali bys dovedla do srdce živého
vyříznout meč …
Mlčela.
Po perském koberci kreslila bačkůrkou
klikyháky.