Jitrocel
Zahoj mé rány
starých běd
Ty nové zajizví se samy
Nic nic už nebolet
A tni má ticha vzdorem
Ať slyším pěnit se krev
A pro Tebe za jitra
křičet z bouře dnů
až za rakev
Skleněný kříž
Přitavena
Žádná bolest hřebů
ani tíha těla
Jsem vsána Vtištěna Jsem stěna
Zástěna
Průsvitná Čirá Žena
Ne ruce nohy bok
Žhavá páteř lopatky a pánev
Ztuhlá v blok
A tvrdá Sirá Křehká na poťuk
Takový divný
kříž z průchozího světla
Ten není pro zmučené
Pohrdnuté davy
Co žhavilo se v peci žízně
vyvře v
chlady
Balvan
Nejprve jsem sela podél řeky
bezinky a rmeny
Slaná duše přetékala
až dívku vzala
Náhorní roviny osety krví
Bublaly vzrušením ostružiny
Trní se vzpínalo
po zdech Až
nebylo k hnutí Žilo se z hlíny
Matka milenka múza Všechna veteš shnila
Ze zrnek ticha
vzchází kmen Nejprve ve vlasech V šedinách
až potom do rovin z dlažby měst
A u kořene nejtišší balvan
položený na ústa
Ano ten
jejž Tvoje ruka
– – – k ránu odvalí mi
