LOUTKY BOŽÍ NEBO ČÍ?
Neobvyklá je cena, kterou my – ve srovnání s kulturami jinými a minulými – platíme za příslušnost k naší strojové civilizaci: je to dvojí šok, mentální trauma, prvé v rozletu života, druhé na jeho sklonku. Na rozdíl od kultur jiných my se totiž do své civilizace ani nerodíme, ani v ní neumřeme: my jsme z „pohádkového světa dětství“ – do ní jako do „světa skutečného“ přeřazeni, abychom z ní na stáří byli zase vyřazeni a jako ojetý vehikl na rumišti zrezivěli a rozpadli se v nic. Co je to za „svět skutečný“, do kterého vcházíme světem ještě ne-skutečným a z něhož odcházíme světem už ne-skutečným? Odkud se vzala a co znamená tato bizarní trojčlenka našeho života tak nesourodě slepená z pohádky, fabriky a černé díry v nic? V kulturách zůstával člověk po celý svůj život ve světě, do kterého se zrodil; zde dítě, jinoch, muž i stařec obývali týž vesmír. „Maturitou“ neopouštěl člověk kosmos jeden a nevstupoval do druhého, odkud se ten prvý prezentoval jako klamivé fantazma, pošetilá iluze, vysněná báj; přiřadit se k dospělým neneslo s sebou nutnost popřít a vyhladit vše, čím jsem dosud byl. My však „dospíváme“ tou měrou, jakou se poučujeme, že v tom, co jsme prožívali nejintenzivněji a nejopravdověji, jsme se šálili a byli šáleni. Odtud si neseme jako výbavu do života nedůvěru, podezřívavost a pohrdání ke všemu, co klíčí v srdci, zraje v citu, krystalizuje v prožitku. Obřad iniciační, proces dozrání, jenž člověka kultur zasvěcoval hlouběji, v tajemství světa, v kterém od narození žil, my odstonáváme jako deziluzi, jako procitnutí z obluzujícího snu; dospíváním se poltíme v antagonické, nepřátelské živly, z nichž každý vznáší nárok na svět celý, ale nevpustí v něj víc než člověka půl. Člověk kultur dospěl dozráním mladé bytosti v sobě; my jejím utracením. Tam dospělost byla areté – jistota a odolnost celého člověka proti ohrožení zvenčí i zevnitř; nás dospělost neurotizuje, uvádí do stavu permanentní krize a životní lability.
