Když se teologové v sedmnáctém století poprvé pokusili konfrontovat s vědeckou revolucí, stalo se tak v kontextu newtonovského obrazu fyzické skutečnosti, který zapadal do statického euklidovského rámce. Prostor a čas byly chápány jako absolutní a neměnné, jako scéna, kde se odehrává drama „pohybu a klidu“. Einsteinova obecná teorie relativity vynesla do popředí prostor a čas. Staly se součástí kauzální sítě, matricemi, které se mění spolu s tím, co obsahují. Základy fyziky mezitím otřásla kvantová mechanika, která předpovídala, že stav jedné částice může být propojen se stavem druhé částice, i kdyby na sebe nepůsobily žádnou silou, jenže Einstein takový závěr nebyl ochoten přijmout a jeho velkolepá hlava se proti němu marně stavěla. Ve světě kvantové mechaniky se to, co je, a to, co je poznatelné, jeví jako navzájem splývající, stejně jako románové postavy, které nejsou ve skutečnosti odtrženy od svých příběhů. Newtonovský vesmír, který se jevil jako ohromná hračka v rukou Stvořitele, se v horní vrstvě rozpouští ve fluktuacích časoprostorového kontinua a ve spodní vrstvě v neukotvených pravděpodobnostech, tvrzeních o tom, co lze změřit, z čehož se téměř vytratily samotné věci.