dauphin

Ptakopravec

Noc (postmoderní)

Černočernou tmu prozařoval zažloutlý ovál měsíce, žluklý a strupovatý. Jeho mdlý svit objímal nepevně, a přesto bezvýhradně celé město. Snad jen křivolaké uličky Kampy vězely v sevření zčernalých pařátů paní noci. Vše ostatní bylo postříbřeno dechem měsíce, který unaveně opřel svou tlustou bradu o věže kostela Panny Marie Sněžné a smutně sledoval svůj kovový obraz na rafiji staroměstského orloje. Kovový obraz, který mechanicky kopíruje tvář měsíce i jeho polohu vůči slunci, byl zrovna v úplňku a vězel na opačné straně zvířetníku než rafije sluneční, která ukazovala na velkém čtyřiadvacetníku, že právě odbila první hodina od slunce západu.

V první hodině staročeského času, počítaného od slunce západu, tedy v desáté hodině popolední německého času, jsem seděl v hospodě U Rotundy.

Seděl jsem v hospodě U Rotundy a vprostřed vší špíny, smradu a křiku jsem se účastnil naprosto nesmyslné debaty týkající se budoucích voleb. Oné velice sofistikované debaty se se mnou účastnili mí dlouholetí přátelé, samí intelektuálové jemné mysli a vzletného ducha, kteří byli pochopitelně zlití jako pumy.

Ondráš, který je konstruktérem a zároveň členem představenstva jednoho středně velkého podniku v Novém Boru, se zrovna vztekal, že nechci jít k volbám. A Rum, známý hudral, se vztekal s ním.

„Pivoši (ano, tak mi všichni přátelé říkali), ty jako nejdeš volit? To ses snad posral?! Musíš jít volit, když nepůjdeš volit, tak volíš komunisty,“ nadával Ondráš pevně svíraje půllitr.

„Nebo Zemana,“ zahudral Rum a Ondráš do toho trochu vztekle zaprskal.

Ale Ondráš vždycky prskal, když šlo o politiku. Bral ji vážně, stejně jako práci. Ten podnik, v kterém byl členem představenstva a jednatelem, získal Ondrášův otec v restituci. Nevytuneloval ho, jako mnoho jiných restituentů. Naopak, obnovil původní výrobu, a to i přes to, že výrobní park byl v dezolátním stavu. Ondráš už na gymnáziu věděl, že chce být konstruktérem, protože ten firmě chyběl. Vystudoval sice bez červeného diplomu, přesto se jeho píle nedá s mým opileckým flákáním srovnat. Po promoci ihned nastoupil v rodinné firmě, pochopitelně jako konstruktér, a pět let trvalo, než došel k závěru, že má dostatečné zkušenosti, aby se stal i jednatelem. A to i přesto, že mu otec tuto pozici nabízel mnohem dřív.

Ondráš byl pro mě vždy důkazem toho, že kapitalismus neprodukuje jen egomaniakální korporátní hovada, jako byl můj šéf. Jen kdyby tu politiku nebral tak vážně.

To Rum nebral vážně nikdy nic, alespoň jsem si to vždycky myslel. Ke všemu se vyjadřoval skepticky, kousavě, ironicky. Proto mu Ondráš začal říkat Hudral. Až mnohem později jsem pochopil, že Rum bral vážně všechno, a taky se vším trápil, jen se snažil svůj strach, svou skepsi, přebít humorem, byť skrz naskrz černým. Proto se před námi ani nevztekal, když nadnárodní podnik, ve kterém zastával lukrativní místo vedoucího technologa, z ničeho nic opustil brány ČR a přestěhoval závod do říše Vlada Napichovače. Jednoduše si našel jinou práci (Rum, ne nadnárodní podnik), i když musel dojíždět dvě hodiny denně. Vlastně jsme se o zavření závodu dozvěděli až z novin. Teprve pak nám Rum řekl, že má novou práci. A řekl to svým typickým hudravým způsobem: „Co bych vám vykládal, ty kreténi mě vyčutli, stejně jako dva tisíce dalších pitomců. Určitě budu vykládat, kam jdu, aby mi to někdo vyfouk.“

Ale teď tu seděl a zjevně ho bavilo, jak jsme se s Ondrášem hádali o nesmyslech.

Zato mě ty Ondrášovi řeči nebavily.

„Ondráši, mně to příjde, jako by mě někdo řek, že si můžu vybrat, jestli mě oběsej, nebo utopěj. A až si vyberu, tak řeknou, že jsem vlastně chtěl bejt popravenej, když jsem si sám vybral způsob. Seru na to. Nevolím.“

Fanýz, který byl doposud zticha, se mě zastal: „Přesně tak, tady to je v takovejch sračkách jen proto, že furt volíme nějaký menší zlo. Jenže já už vybírat žádný zlo nechci. Taky volit nejdu.“

Fanýz si zapálil a mrkl na mě. Vždycky mi připadal jako model vystřižený z reklamy na cigarety. S těma svýma šlachovitýma rukama, ostře řezanou neholenou tváří, jiskrnýma očima a cigaretou v koutku úst stočeném v úsměvu. Jen mu chybělo tílko a šmír z opravy Forda Mustanga.

Ondráš začal šermovat rukama a úměrně tomu rudnout: „No to snad… no vy jste …. Pivoši! Máš hypošku? Zeman příjde a řekne – pět procent nahoru a šup, já ti dám hypošku, šmejde šetřivá. Stoprocentní hypošku? Zakážeme. Máš dobrý prachy? Tak zvýšit daně o deset procent! Jen to fikne. Pivoši to nejde, prostě ty jsi první na lopatě u Zemana i u komoušů, tobě jde o přežití.“

Do toho se ke stolu připotácel jakýsi mladík, opálený, s černými vlasy a dlouhými kotletami na skráních. Chvíli na něj všichni překvapeně koukali a pak ho Ondráš představil jako Itala, který s nimi občas hraje o víkendu fotbal, a posadil ho ke stolu. Italova barva pleti jasně ukazovala, že pracuje celý den někde na slunci, nebyl Rom ani nechodil do solárka, jeho pleť vykazovala určitý zvláštní, nepojmenovatelný odstín, který svědčil o namáhavé práci. Snad mu ta práce vyzařovala z pórů kůže, která byla stejná, jako kůže ukrajinských dělníků na stavbě či kopáčů na silnici.

Rum se s Italem ale nemazlil. „Ondráši, co ho sem taháš, je úplně na sračku. Itale vypadni.“

Ale Ondráš dostal záchvat jakési sociální rozněžnělosti. Položil Italovi, který se Ruma lekl a pomalu se již měl k odchodu, ruku na rameno a začal Ruma přemlouvat: „Né, Ital je dobrej, nebude rušit. Že nebudeš rušit?“

Ital vyblekotal něco jako „Uch… ehmm… hůůůůů.“ A zasmál se. Byl opravdu na sračku. Pak se začal udiveně rozhlížet, jako by se ztratil a nevěděl, kde je.

Po chvíli pochopil, že Rum s ním nějak není spokojen a pokusil se ho pozdravit: „A… áááá…. čau Ru... Rume.“

Rum si povzdychl a podíval se z okna.

Ale Ondráš se nevzdával: „No Pivoši, v něčem s tebou souhlasím, ale prostě teď tady řešíme skutečně životně důležitou věc. Tady jde sranda stranou. Musíte volit. Všichni musíme! Itale, koho budeš volit?“

Ital se rozhlédl, jako by byl překvapen tím, že se s ním vůbec někdo baví, pak se usmál a s námahou ze sebe vysoukal: „Éééé…. hehe… já… hůůů…. Komunisty. Ko... Ko... mu... nisty!“

Ondráš se začal trhaně smát a mlátit se zároveň nervózně do hlavy, asi jako Dustin Hoffmann v Rainmanovi: „No tak to ses snad úplně posral, Itale… tak, a posral sis to i tady, okamžitě vypadni! Jdi a už se nevracej!“ A Ital se poslušně zvedl a odešel na záchod.

Po tomto malém přerušení jsem Ondrášovi odpověděl: „Ale Ondráši, pro mě není téma, jestli budu mít daně takový, nebo makový. Ostatně, jakou máš jistotu, že když zvolíš někoho jinýho, tak vyšší daně platit nebudeš? Vždyť politikům je úplně jedno, co lidem slíbili. V euroatlantický civilizaci se rozmáhá nový osvícenectví a elity si myslej, že znaj pravdu světa a můžou, nebo dokonce musej, jí prosadit i proti vůli voličů. Prostě všichni na nás z vysoka kašlou…“

„Chtěl jsi říct serou,“ opravil mě zvesela Fanýz.

„Eh, jo, chtěl jsem říct serou. Prostě pro spásu lidstva nás všechny k dobru donutěj. A je jedno, jestli to jsou spasitelé sociálně slabých, menšin národnostních či sexuálních, nebo spasitelé přírody a já nevím čeho ještě. Prostě egomaniakální do sebe zahleděný fanatici. A kdo není fanatik, ten je oportunista. Což je ve výsledku stejný. Proto nevolím.

Vrcholem mýho odporu k volbám bylo, jak jsem na tvou žádost, Ondráši, zvolil za prezidenta Mildu Zemana a dostal za to úplatek v podobě pěti piv. To byl můj majstrštyk. Vrcholný akt pohrdání volbami.“

„Pivoši, ty jsi vylitej víc, než bych čekal. Za prvé jsi k těm volbám vůbec nešel a všechno si prošvihnul, protože ses celej víkend nalejval v hospodě. Což bylo ale asi dobře, protože…“

Tady udělal Ondráš dramatickou pauzu…

„…protože za druhé si furt nepamatuješ, že jsem chtěl, abys zvolil Karla Schwarzenberga a ne Mildu Zemana. Tím pádem, a to je za třetí, jsi žádný piva nedostal. Přiznej si…“ náhle Ondráše kdosi přerušil.

„Jedi... ně… komunisti…komunisti“ – Ano, Ital se mezitím vrátil, „nemaj... špat… nej program!“

„Itale, drž hubu!“ usadil ho Rum, aniž by se na něj podíval,

„Přiznej si…“ pokračoval Ondráš, „že pro zlepšení politický kultury v týhle zemi neděláš vůbec nic!“

„Nedělám, protože to nemá smysl. Já se řídím jednoduchou poučkou – kdykoliv mě někdo nutí dělat to, co nechci, je to diktátor.

Jedni mě chtěj donutit, abych místo dieselu koupil auto na benzín a platil jen na palivu dvakrát tolik co teď, jiný mě chtěj donutit, abych pomáhal někomu, komu pomáhat nechci (už ani nevím, komu všemu mám pomáhat – homosexuálům, černochům, transgenderům nebo jednoduše chudákům), jiný mě chtěj donutit k vyšší platbě daní, jak sám říkáš, a další chtěj donutit studenty medicíny, aby podepsali nějakej novodobej nevolnickej glejt, že zůstanou nevim kolik roků v týhle prdeli, i kdyby mohli mít úspěch v cizině. A protože třeba můj budoucí potomek může být lékařem, nutěj tyhle šmejdi k nevolnictví v podstatě nepřímo i mě.

V dnešní době není politická strana, která by mě k tomu svýmu dobru nechtěla donutit.

Umanutost sebou samým dnes vládne jak v politice, tak i ve věřejném prostoru obecně. Běsi ovládli politiku i kulturu!“

„Á, Pivoš začal číst Kropotkina,“ odtušil Fanýz.

„Nemyslíš náhodou Bakunina?“ přisadil si Rum

„Jojo, toho přesně nemyslím,“ odvětil bryskně Fanýz.

Ondráš se rozhodl tuto debatu ukončit: „Radši Pivoše necháme, ať tu neodbouchne nějakou třaskavinu. Pivoši, co si to obědnáváš? Svijany?“

„Jo, mám rád svijany, lahvový jsou super.“

„No jo, jenže tady to je takovej chyták na lidi, když si dáš svijany, budeš mít sračku až do čtvrtka… zato když si dáš obvyklou vratislav, tak jen do neděle. To víš, Novej Bor.“

„Jakej Novej Bor? Jsi v Praze, Ondráši, u Rotundy.“

Všichni se rozchechtali.

Jsme v Boru. V Boru! Chápeš? V Boru na Poště! – Křičeli na mě ze všech stran.

To mě překvapilo. Ale je to pochopitelné, kde by se v Praze vzal Ital. Vždyť ten určitě ani nemá řidičák. A taky ten Vietnamec, co roznáší pivo. Jistě, jsme v Boru. Restaurace Pošta je největším pajzlem v Boru i přilehlém okolí. Před dvěma lety prošla určitými změnami: dosavadní majitel Ivan (od hostů se odlišoval jen špinavou zástěrou kolem pasu – stupněm nachcanosti se od nich nelišil) hospodu prodal místním Vietnamcům a ti začali točit místo pobliónu březňák samoser vratislav. Neprodávají se tam už utopenci (stejně by si je u rákosníků koupil jen sebevrah) a místo toho tam mají brambůrky. Proč říkám tam, když je to tady?

Ale já si jsem jistý, že jsem šel k Rotundě.

Buď jsem tak namol, že mi všichni nalhávají, že jsme v Boru, a já ve své opilosti nedokážu odhalit, že jsme ve skutečnosti stále v Praze, nebo jsem už tak namol, že jsem zapomněl, že jsme od začátku v Boru, a místo toho si už nějakou dobu ve své opilecké mysli vytvářím mánii, že jsme byli původně v Praze.

Je pravdou to, co se jeví být pravdou teď, nebo to, co se jí jevilo být dříve?

Začala se mi motat hlava. Myšlenky se mi v mozku rozvířily skoro jako voda v hajzlu, když se spláchne.

Sedím-li ve stojícím vlaku a čučím-li z okénka na Miloše Zemana, sedícího ve vlaku stojícím na vedlejší koleji, pak je vše jasné. Oba stojíme. A to i když sedíme. Ale co když se Mildův vlak rozjede? Jede on, nebo já? Je unikání Milošova obrazu mým očím způsobeno pohybem mého vlaku, nebo jeho? Pochopitelně když má na hlavě svatováclavskou korunu, tak okamžitě odhalím, kdo jede. Rozjede-li se jeho vlak, koruna mu z hlavy spadne. Ale co když si korunu ve vlaku sundává?

Zděšeně jsem se podíval na nástěnné hodiny. Zašklebily se na mě a odbily půlnoc. Chechtaly se a jejich ručičkový knír se smíchem rozvlnil.

Hospodský Mrož z Rotundy přede mě postavil pivo a usmál se. Oči se mu vietnamsky zúžily a protáhly do stran. Pak mi nabídl pekingskou polévku.

Jsem úplně na plech, napadlo mě. Ale jak se to mohlo stát? A tak náhle? Jen neudělat ostudu. Hlavně žádnou ostudu!

Ale copak bych mohl udělat za ostudu, že? Tak maximálně nachcat do popelníku, to bych ještě dokázal. Ale ani to bych už nedokázal, vždyť vrávorám, když se pokouším vstát ze židle. A taky rozepnout poklopec mi moc nejde. A vůbec jsem moc pomalý, dřív, než stačím zaměřit proud moči, tak mě čapnou za nohy a za ruce a s hrozným sakrováním vynesou ven.

Venku je zima.

A to je prosím jaro. Vlastně skoro léto.

A jak mě vynášeli, tak jsem si pochcal nohavice. Ach jo, to je zas večírek.

Jdu nějakou ulicí, která jako by vypadla z americkýho westernu. Dlouhá, široká, rovná ulice od nevidim do nevidim, lemovaná barákama.

No jistě, to je hlavní ulice v Novém Boru vedoucí ze Cvikova do Lípy. A zima jak... A zima jak v zimě, jak se na Bor sluší. Z poza rohu zní hudba a opileckej zpěv. Po chvíli taky křik. Ještě aby mě tady cigoši naplátkovali mačetou.

Přejdu na druhou stranu a div že nezakopnu o bezdomovce, kterej se válí na chodníku.

Podívám se na něj zblízka, protože bezdomovce jsem ještě v Boru neviděl. Co by tady taky dělal. Lidi tu jsou tak chudý, že se mezi nima ani žebrák neuživí.

Jo, podíval jsem se na toho bezdomovce, co se válel na chodníku, a hned se mi z něj udělalo šoufl. Ležel tam na krovkách jako chroust, jenže ty jeho krovky páchly močí, semenem a kdovíjakou špínou. Vedle sebe měl položenou nějakou olezlou berli obalenou závojem pavučin a vyschlejch tělíček pavouků, svinek a much. Humus. Vypadal, že spí. Pak na mě ale bafnul, a to přímo ve chvíli, kdy jsem se k němu skláněl. Div jsem z toho nedostal mrtvici.

Zazubil se na mě těma svýma žlutohnědejma zubama, až se mi z toho zvednul kufr.

„Ko...ko...komunisti... nemaj... špat...nej... program,“ chechtal se a opakoval Itala.

Zvedl jsem v údivu levé obočí. Pak jsem si ale uvědomil, že to dělá šéf, a nechal jsem toho.

Bezdomovec se přestal chechtat a začal nadávat: „Co čučíš, ty šmejde?! Chceš po držce?“ A začal se po mně ohánět berlí. Jenže jak jsem se prve lekl, tak jsem udělal krok zpět, takže tou berlí na mě teď nedosáhl a jen mi jí mával před nosem.

Přišlo mi to legrační. To ho naštvalo a začal šermovat holí ještě zuřivěji. Dal jsem si ruce do kapes. V levé kapse jsem našel nějakou účtenku zmuchlanou do kuličky. Hodil jsem ji po šermujícím bezdomovci a trefil ho přímo do čela. Rozprskal se a šermoval ještě rychleji. Vypadal jako moucha, která leží na zádech a snaží se mermomocí obrátit.

Kafkova Proměna, napadlo mě a hodil jsem po něm knoflík.

V tom se ale stalo něco neočekávaného. Bezdomovec se rozesmál. Podivně, hrozivě, silně. Ano, tak silně, až uši zaléhaly. Zdvihl se na svých nohou a najednou přede mnou stál, obrovský, děsivý. Zářil temnotou. Ano, vím, že je to nesmyslné, ale on opravdu zářil temnotou, žhnul.

Jeho oči zrudly jako řeřavé uhlíky a vpalovaly se do mě. Jeho rty se zkřivily a vypouštěly nesmyslné chrčení, slova, jimž jsem nerozuměl. Ale hned jsem pochopil. Proklínal mě.

Vyděsilo mě to. Vyděsilo mě to natolik, že jsem začal utíkat. Ale jak jsem běžel, začal jsem cítit svědění po celém těle. Podíval jsem se na své dlaně a s hrůzou jsem zjistil, že zčernaly. I paže mi černaly, srdce mi bušilo až v krku, bál jsem se, že umírám na otravu krve. Udělal jsem ještě pár kroků a nohy se mi podlomily. Křičel jsem. Křičel! A přitom všem jsem byl jako hluchý, v uších mi zněl jen havraní křik. Silný, vše vyplňující. Po chvíli jsem si uvědomil, že je to můj křik. Ano, můj křik. Proměnil jsem se v havrana.

Je zvláštní, můj drahý čtenáři, jak rychle se má mysl proměnila a přiblížila se té havraní. V první vteřině, v které jsem si uvědomil onu tělesnou proměnu, jsem byl vnitřně ještě zcela člověkem, ale okamžitě, po tomto uvědomění si změny, se ve mně udála jakási druhá proměna, tentokráte vnitřní. Jako by se mé myšlenky zamlžily a já byl lehce opilý, jako bych svět kolem sebe vnímal přes skleněný poklop, v kterém jsem byl uzavřen. Nedokázal jsem přijímat podněty z okolí a vyhodnocovat je. Ale v příštím okamžiku mě doslova přepadlo zjištění, že podněty z okolí vnímám naopak mnohem silněji než doposud, jsem jimi doslova přesycen, ale jejich vyhodnocení je jaksi prvoplánové, povrchní, jako bych ztratil svůj vnitřní svět.

Uvědomoval jsem si dokonale svou polohu, dokázal jsem naprosto jasně určit, v jakém úhlu vůči zemi je má ruka, vlastně v tu chvíli již letka, věděl jsem, jak natočit svůj trup, abych onu letku dostal do polohy pro let výhodnější, ovládal jsem své končetiny jako nikdy předtím. Vítr zdvihl hlavu a přiběhl mě pozdravit. Pevně mě obejmul a já cítil, jak mi drtí prsa, třese pravicí a líbá mě na líce. Cítil jsem ho jako nikdy před tím. Vítr se zhmotnil a já věděl, že mu mohu vylézt na ramena. I můj zrak se proměnil. Zúžil se a zostřil. Zostřil se tak, že představoval naprosto nové vnímání. Nedíval jsem se na lidi a věci kolem sebe jako doposud, spíše jsem jimi pronikal, propaloval jsem je svým pohledem. Najednou jsem uviděl v dálce na konci ulice běžet krysu. Zarazilo mě to. A v tu chvíli ve mně vytryskla myšlenka, snad jen záblesk myšlenky, že mě nezarazilo to, že na takovou dálku tu krysu vidím, ale to, že se krysa přede mnou objevila. Vůbec, ani na vteřinu, jsem ne­uvažoval nad tím, proč tak dobře vidím, ale jen nad tím, co jsem viděl. Nebyl jsem s to si uvědomit proměnu svého já. Podivení se nad tím, že si nejsem schopen svou proměnu uvědomit, bylo posledním záchvěvem lidství v mém mozku. Metamorfóza byla dokonána.

Pak jsem si jednoduše lehl na vzduch, který jsem vnímal tak bezprostředně, jako vnímáme vodu, a odrazil se od něj křídly. Ještě jednou dvakrát, a již jsem byl nad domy. Jejich ztemnělé střechy lemovaly prosvětlenou silnici, které jsem unikl dvěma máchnutími, a už jsem byl vysoko nad městem, v temnotě a chladu noci.

Světlo lamp nezhaslo zcela, jen ke mně jeho paprsky již nedosahovaly. Vrhaly se k chodníku u pat lamp, aby se od něj odrážely zpět vzhůru, ale utápěly se někde po cestě, aniž by dosáhly místa svého vzniku. Při pohledu z výšky vytvářely jakýsi mlhovinový obal kolem oněch pouličních lamp. Jako by se ta tlumená světla města slévala do dlouhé čmouhy tvořící lem mezi silnicí a střechami domů. Noční vlhký vzduch mi plnil plíce a nesl ke mně šumění borových lesů, obepínajících Bor.

„Bor! Bor! Bor!“ zakrákal jsem radostně a přetočil se přes křídlo směrem k Lípě.

Ani nevím, jak dlouho jsem letěl. Nasával jsem vůni jehličí promíchanou se sirobou země a vlahostí noci. Hvězdy se na nebi třpytily jako oči tisícerých pavouků zavěšených na obloze a stříbrňák měsíce se mezi nimi potácel od východu na západ jako vrávorající opilec. Doprovázelo mě jen šumění větru a hučení řek pode mnou. Cáry mraků občas přeběhly po tváři luny jako krysa běžící skrz osvětlenou cestu z příkopu k příkopu. Svět lidí, zvířat i rostlin usnul a jen neživá příroda se občas protáhla ve své neustále se otáčející lenošce.

Prořízl jsem svým křikem temný satén noci, prořízl ho od obzoru k obzoru a čekal, co se objeví pod rozpáranou látkou tmy. A vskutku se v jemné kůži půlnočního nebe objevila spára, puklina, z které se linulo světlo. Nabral jsem vzduch do plic a řízl hlasem znovu, řízl a máchl křídly. A už jsem byl u ní, u spáry zářící světlem dne. Až jsem zavrávoral z toho překvapení, nebyla to spára, ale kříž. Zářící kříž usazený v paroží jelena, který se pásl na palouku uprostřed lesa.

Stáhl jsem křídla k tělu a střemhlav se k němu vrhl.

Blížil se ke mně. Blížil se neuvěřitelnou rychlostí. Ne, to ne on, to já se blížil k němu. Ani jeden z nás neměl na hlavě korunu, a přesto jsem poznal, kdo se pohybuje. Hle, blesklo mi hlavou, nabývám opět lidského vědomí. Než jsem stačil radostí vykřiknout, ucítil jsem náraz. Tvrdý, neočekávaný, smrtící. Alespoň jsem si myslel, že smrtící, ale na smrt byl okamžik bolesti příliš dlouhý, cítil jsem, jak mi něco, nebo někdo, drtí hruď, zařezává do mě své vražedné spáry a nese mne větrem pryč. Ano, spáry, to byly spáry, uvědomil jsem si, a vší silou jsem do nich klovl.

V tu chvíli sevření povolilo a já po zádech začal padat k zemi. Koutkem oka jsem zahlédl odlétajícího Výra a pak mi obzor vyplnilo kapradí.

Když jsem otevřel oči, uviděl jsem před sebou laň, dívala se na mě mírně, blahosklonně, řekl bych. Podíval jsem se pod sebe a viděl, že stojím nějak vysoko, ohlédl jsem se a s hrůzou jsem zjistil, že mě drží v dlaních jakýsi podivný stařec oblečený v mnišském hábitu. Asi jsem na chvíli odpadnul v tom kapradí. A teď mě drží člověk a může mě rozdrtit v dlaních, zachce-li se mu.

Chtěl jsem vzlétnout, ale ten muž mě zadržel. Hlasem mě zadržel. Oslovil mě jménem: „Ivane, Ivane, dost už. Jsi doma.“

Jeho hlas byl tak klidný a útěšný, že jsem se opravdu přestal vzpouzet a i tlukot mého srdce se zpomalil.

„Viděl jsem tu jelena. Měl kříž mezi parožím,“ vyhrkl jsem.

Stařec se jen pousmál a řekl, že jsem se snad spletl, protože Hubertův jelen je jistě v Limbursku. Zde je jen laň, která dává starci mléko.

Chtěl jsem vyprávět, jak jsem se k němu dostal, ale on mě zarazil: „Vím, vím všechno. Ano, i o tvých perutích vím. O tom, jak vznikly, i o tom, jak zaniknou. Vím všechno.“

Nesl mě v dlani do hloubi lesa, který temněl a trhal na kusy stříbrné světlo měsíce, jež ulpívalo jako závoje pavučin na vlhkých a zježených travnatých vlasech lesa, na jeho pokroucených bukových pařátech, na jeho balvanovitých boulích a mechových skráních, v nichž tlely kutikuly krovek dávno mrtvých brouků, trouchnivěla křídla můr požíraných roztoči a plesnivěly výtrusy hub. Ale ten stařec ničemu z toho nevěnoval pozornost, jen šel a dál ke mně konejšivě promlouval: „Někdy si říkáš to, co si říkám i já. Vím to.

Měj se dobře světe

An v tobě nikdá dobře není

Měj se dobře

Jen jest v tobě samé hoře

Chtěl bys zavrhnout svět, odpoutat se od něj, žít obklopen jen stromy, travou a vzduchem.

Vítejte mé vody

Netřeba nádobí

Když vás budu míti

Kdy chci, budu píti

A jindy si říkáš, že netřeba poustevničení, netřeba útěku na pouště. Vždyť ďábla je třeba přemáhat jako tady, tak i tam. Chudoba cti netratí, ale také jí nepřidává. A ten, kdo chce žít mimo shon světa, nemusí mít na paměti království nebeské.

Dnes i poustevník může být člověkem tohoto světa, vidícím smysl života pouze v pobytu na čerstvém vzduchu a ve žvýkání kořínků. Nechce se podobat Bohu, ale zvířatům.

Ano, to si říkáš. Víš také, že Ježíš řekl: ,Tento svět je most, přejdi po něm, ale nestav na něm svůj dům.‘

Víš, že v Tomášově evangeliu stojí: ,Buďte kolemjdoucími.‘

Víš, že Kristovo Království není z tohoto světa.

Ti se smrti bojí

Kteří v světě stojí

Jiným všem jsou známí

Sobě však neznámí

Víš toho spoustu. Víš toho víc než ostatní, alespoň si to myslíš.“

Chtěl jsem oponovat, ale stařec mě zarazil jediným pohledem. Ten pohled nebyl tvrdý ani přísný, ale pronikal hluboko do mého nitra a obracel ho naruby, prosvětloval jeho nejskrytější zákoutí a nahlížel všechna jeho hnutí. Co jsem před tím pohledem mohl skrýt? Zachvátila mě panika.

„Neděs se Ivane. Vše, co se děje, je dobré. Jsi tu abys prohlédl to, co je jiným doposud skryto. Každý nemá to štěstí. Jsi skutečný ptakopravec. Jsi víc, sám jsi se stal ptákem. Ale teď už musíš jít sám, Ivane, nemám sílu abych tě vynesl až nahoru.“ Jakmile to dořekl, získal jsem opět lidskou podobu. Jen havraní křídla mi zůstala.

Vystoupili jsme skálu, tyčící se nad okrajem močálu, který se zařezával do temnoty lesů jako zkrvavená rána bičem rozrývající kůži zad. Ta rána jako by hnisala a mokvala, vody močálu byly rudé a žhnuly podivným světlem, které se podobalo řeřavosti uhlíků a lávy. A toto podivné žhnoucí světlo mihotavě ozařovalo celé údolí pod námi.

K močálu přicházely velké davy lidu ze všech končin země. Tváře bílé, černé i žluté. Staré i mladé, strhané i v plnosti sil. A všichni ti lidé se mezi sebou postrkovali a přeli o to, kdo z nich se jako první dostane k vodám močálu.

Ti vpředu svlékali své oblečení a nazí se nořili do temných vod, aby po chvíli vypluli v prostředku močálu opět na hladinu a doplavali k bachratým dřevěným bárkám, jejichž pod plášti skrytí lodivodi, umrlci v takovém stupni rozkladu, že z jejich údů již opadalo maso, a jen jejich lebka zůstala potažena tenkou žlutou plesnivou kůží zabraňující, aby jejich vypoulené oči vypadly z důlků, tedy tito lodivodi za pomoci dlouhých bidel neomylně naváděli své bachraté špinavé bárky k druhému břehu, kde se z převezených opět tvořily bědné zástupy vlekoucí se kamsi do hlubin lesa.

„Ti převozníci jsou Chároni. Převážejí všechny přes řeku zapomnění na pravý břeh, na břeh onoho světa. Tento břeh pod námi je břehem časným, břehem tohoto světa,“ vysvětloval mi stařec.

Na celém tom mumraji bylo nejpodivnější to, že v jednotlivostech si ti lidé tam dole ani neuvědomovali, jak podivné jejich chování je. Když se svlékali, tak se nestyděli, skákání do smrdutých vod močálu považovali za něco naprosto normálního, nebo se tak aspoň tvářili. Neděsili se tlaku davu, který je posouval blíž a blíž žhnoucí hlubině, dokonce se smáli a netrpělivě přešlapovali ve frontě. Jako by ani neslyšeli to děsivé kvílení všech, kteří se dostali na druhou stranu.

„Co se divíš, Ivane? To je tvůj svět. Vždyť o co jde v tom tvém světě lidem? O pravdu? O svět za světem? Ale vůbec ne. Jen se tak snaží protančit až ke smrti. Prázdní na svět přicházejí a prázdní z něj chtějí vyjít. Vlastně ne prázdní. Naopak, plní. Plní peněz, požitků a slávy. Hromadí. Stále jen hromadí. Nevědí, že vše, co získali na levém břehu, zůstane na dně řeky zapomnění. Nic, co tak dlouho shromažďovali, s nimi na pravý břeh nepřejde. Vidíš támhle v dálce toho muže, který řídí všechny ty davy? Jistě tak řídil stovky lidí i v tom tvém světě. Možná byl majitelem velkého nadnárodního koncernu, možná byl králem nebo císařem. A hleď, ani tady se nedokáže zbavit pocitu své výjimečnosti a schopnosti vést jiné lidské bytosti. Jak charismatický je a rozhodný. Je taky arogantní, vidíš, jak přezírá tu babku, která se ho na něco ptá? Je bohatý. Má drahé hodinky a krásný plášť. A pod pláštěm má naditou peněženku a mušelínovou košili a pod mušelínovou košilí zlaté řetězy. Těžce se mu bude svlékat, ale nakonec odloží plášť, peněženku i košili a skočí do hlubin močálu. Až se vynoří, nebude mít ani hodinky, ani zlato na krku. Nic mu nezbyde. A co nejhorší, na Cháronově bárce pochopí, že v hlubinách zmizela i jeho rozhodnost. Nebude mít nic z toho, čím se dnes věnčí. A pak začne vít jako pes.“

Stařec to všechno vyprávěl bez nenávisti. V jeho hlase nebyla ani stopa hněvu, radosti, jízlivosti nebo zadostiučinění. Byl klidný. A všechno se stalo tak, jak řekl.

Vládci tohoto světa se nevzdali své rozhodnosti ani tváří v tvář močálu a plebs zůstával stále stejně podlézavý. Svět se nezměnil. Ale nic z jeho tak známých rysů se nedostalo na loďky plesnivých Cháronů, kteří ne­únavně brázdili kalné vody řeky zapomnění.

Po chvíli jsem si všiml skupinky několika dívek stojících na břehu močálu. Jejich vskutku výjimečná krása učarovala nejen očím mým, ale i očím všech těch bohatců, vůdců i svalovců, a všichni ti význační mužové k oněm dívkám přistupovali s úsměvem, mrknutím, otázkou a pokoušeli se s nimi všemožným způsobem navázat kontakt. Dívky však všechna dvoření s kouzelnými úsměvy na tvářích odmítaly a dál se mezi sebou nenuceně bavily.

Zeptal jsem se starce, kdo jsou ony čarokrásné dívky. „Nevím, snad modelky,“ odvětil stařec bez zájmu, „možná že to jsou zpěvačky nebo jiné celebrity, říká se tomu přeci tak. Ale možná, že to jsou prostě krásné a třeba i chudé dívky, nic víc. Ostatně tady na tom už nezáleží.“

Nemohl jsem od nich odtrhnout pohled. Tři nejkrásnější z nich odhalily svá ladná štíhlá těla a skočily do vod močálu. Když se po chvíli opět vynořily na hladině, vykřikl jsem úžasem. Jejich tváře se proměnily.

Nezměnily se k nepoznání, stále měly své původní rysy, stále jsem ony dívky rozpoznával, ale přesto se v nich něco zcela zřetelně změnilo. Jejich útlé špičaté nosíky se zaoblily a rozšířily, jejich jiskrné oči zmatněly a víčka povisla, jejich vlasy ztratily lesk i hustotu, jejich krevnaté rty ztratily svou krevnatost a jejich plné dívčí tváře přišly o svou červeň i plnost. A naopak napjatá kůže jejich dětských drobných bradiček povolila a nabyla na objemu. Nezměnily se, jen jako by někdo setřel z jejich tváří jemný pel výjimečné krásy.

Zachytily se jedné pramice a vyšplhaly na ní. V tu chvíli jsem uviděl, že stejná proměna se udála i s jejich těly. Dmoucí ňadra povisla, úzké boky se rozšířily a pevné, oble tvarované hýždě ztratily tvar.

Dívky se na pramici začaly opět vesele bavit nevěnujíce pozornost ani ostatním lidem, ani vychrtlé postavě Chárona, ale brzy si každá všimla proměny, jaká se udála s jejími přítelkyněmi. Začaly vzrušeně debatovat, prohlížet svá těla, panikařit.

Cháron se na ně zazubil a vytáhl odkudsi zpod pláště velké zrcadlo, které před ně postavil. Všechny tři do něj snad minutu nevěřícně zíraly a pak propukly v pláč. Šílený srdceryvný pláč, jako by jim někdo trhal z duše trn.

„Proč?! Proč to všechno?“ vykřikl jsem.

„I fyzická krása je pokladem tohoto světa,“ odpověděl stařec suše, „i ona zůstane v hlubinách močálu.“

„Ale to je přece nespravedlivé. Krása nám je dána Bohem stejně jako naše tělo. Tělo je Boží dar, a proto ho musíme zušlechťovat. Vždyť obžerství je jedním ze smrtelných hříchů! Jak k tomu přijdou ti, kdo o Bohem svěřené tělo dobře pečovali, a teď o výsledek své práce přijdou?“

Stařec na mě pohlédl očima plnýma smutku, jako by pochopil něco, co se dotýkalo mě, ale já o tom ještě neměl tušení. „Třeba ty dívky chodily zušlechťovat svá těla, jak tomu říkáš, vždy společně, a to každé pondělí, středu a neděli. Každou neděli byli ve fitness studiu zušlechťovat svá těla, ale nikdy nebyly v kostele, nikdy nepoklekly před Pánem, nikdy se nevyznávaly s lítostí ze svých hříchů, nikdy nezušlechťovaly své duše. Jejich chrámem byla posilovna, jejich bohem byla jejich vlastní těla.“

„Aha, takže tohleto je trest za neúctu k Bohu?“ Určitě bylo vidět, jak moc jsem naštvaný: „a ten kdo cvičil v sobotu a v neděli chodil do kostela, o svou krásu nepřijde? Přece i křesťané jsou sportovci. Těm se nic nestane? To je nespravedlivé.“

Stařec si povzdechl a pokrčil rameny: „O fyzickou krásu přijde každý bez rozdílu. Ostatně Bůh nečiní rozdílu mezi křesťanem a pohanem v ničem. Ten rozdíl je v nich samých.“

Podíval jsem se na močál pozorněji a skutečně všichni lidé, kteří se do něj ponořili, vyplouvali na hladinu ochuzení o svou fyzickou výjimečnost. Silní přicházeli o svou sílu, štíhlí o svou štíhlost, tlustí o tloušťku, hrbatí o hrby, krásní o krásu, vysocí o výšku a drobní o svou drobnost. Všichni se sobě vzájemně podobali jako vejce vejci, ale přesto jim zůstávali jejich rysy.

Viděl jsem statné muže, kteří se zhroutili, když přišli o svou muskulaturu, krásky, které zešílely ze ztráty krásy, charismatické starce, kmenové vládce, kteří se rozplakali jako děti, když přišli o svou výšku a rozložitost.

„Proč je Bůh tak trápí?!“ vykřikl jsem.

„Trápí?“ zeptal se stařec udiveně, „ale vždyť Bůh je netrápí. To oni sami se trápí. Trápí se ztrátou toho, co měli. Ale to, co měli, museli ztratit, protože to patří ke světu před močálem. Trápí se, protože ztratili všechno, a ztratili všechno, protože neměli nic jiného, nic, co by patřilo světu za tímto světem. Jako prázdné nádoby vstoupili do tohoto světa a stejně prázdní z něj vystupují.“

Teprve teď se přede mnou otevřel močál, teprve teď mé oči uzřely jeho děsivou sílu, teprve teď mě hrůza zavinula do svých mrazivých křídel.

Přehlédl jsem údolí rozetnuté krvavou jizvou močálu, která mokvala a páchla jako zející propast pekla, na jejíž levé straně ještě pobíhali a přeli se lidé, tak směšní ve své nadutosti, aroganci, bojácnosti i mazanosti, ano, směšní pro svou lstivost, pýchu, opatrnost, směšní, protože všechno to ve vteřině pohltí močál, všechnu lstivost, nadutost i pře, všechno rozdrtí a pozře vřící krvavý močál, směšní, směšní až do morku kostí. Ale to ne já, to hrůza se smála. Hrůza halící mě svými lepkavými kluzkými blanitými křídly, hrůza s vytřeštěnýma očima a šíleným úsměvem, chechtající se a vykukující zpoza mého levého ramene. Cítil jsem na něm její studený dech, ale ten najednou přehlušilo teplo lidského těla. To stařec mi položil svou těžkou ruku na rameno.

„Podívej se na tu dívku vpředu.“

Vskutku vpředu, docela blízko nás, stála překrásná mladá dívka s dlouhými zlatými vlasy a smutnýma očima. Stála stranou všech a jen tiše sledovala všechno to hemžení kolem. Začala se cudně vysvlékat, když v tom k ní přiskočil jeden sebevědomý mladík a na něco se jí zeptal, vystrašeně zavrtěla hlavou a chvatně se zahalila. Poodešla do stínu kapradin rostoucích přímo pod skálou, na které jsme stáli, zcela se vysvlékla, pokřižovala se a pak její nahé štíhlé tělo zářící bělostnou alabastrovou krásou obepluly vlny močálu.

S rozechvěním jsem čekal, co přijde.

Po chvíli vyplula dívka na hladinu. I ona přišla o svou krásnou tvář a já cítil, jak se mi úží hrdlo a oči vlhnou, i ona se dostala na pramici a já viděl, jak nenávratně zmizela štíhlost i bělost jejího těla. K pramici neustále připlavávali další a další lidé a dívka, jako by ani nevnímala, co se s ní událo, pomáhala všem, kteří se nemohli vlastními silami dostat na palubu. Pak si tiše sedla na kraj a jen koukala před sebe tím svým smutným něžným pohledem. I na této bárce si lidé všimli své proměny, i tady propukl pláč. Ale ta dívka jako by si ničeho nevšímala.

Cháron nahnul svou žlutou, kůží potaženou lebku přímo k ní, rozchechtal se a já ucítil, jak mi po tváři stéká slza, vytáhl zpoza pláště zrcadlo a postavil ho před dívku. Po její tváři přeběhl temný stín, zachvěla se, ano, zachvěla se, chvíli se na sebe dívala tím něžným pohledem, pak si vzdychla, pokrčila rameny a úlevně se usmála do zrcadla.

Nestala se znovu krásnu, Cháron nezmizel v pekle, nebyla zachráněna, ale ten úsměv byl tím nejkrásnějším úsměvem na světě, byl odrazem světla, jež temnota nikdy nepohltí, byl sám oním světlem a rozbíjel na kusy tu všeprostupující beznaděj.

Najednou jsem si uvědomil, že stejný úsměv vykouzlila na tváři i mně. Podíval jsem se na starce, i on se usmíval.

Ale síla okamžiku byla nakonec přehlušena dalším bědováním zástupů. Hrůza opanovala prostor. Srdceryvný křik stoupal ze žhnoucího močálu jako dým a vyplňoval temnotu. Obaloval stromy, kameny, skály, lepil se na tváře a ruce. Prostupoval vše. Ozvěna onoho křiku rezonovala až v morku mých kostí.

Podíval jsem se na starce a najednou mě napadla podivná myšlenka: Když je ale vše, co získáme v pozemském životě, marností, o kterou přijdeme, co nám tedy zbude? Vždyť vše, co utvářelo naši osobnost, pochází z tohoto světa. Z tohoto pohledu je i všechno naše vzdělání podkladem předsmrtného světa.

„Bohatí přicházejí o své bohatství, krásní o svou krásu a vzdělaní o své vzdělání,“ zodpověděl stařec nepoloženou otázku.

Ale vždyť vzdělání je i teologie. Copak církevní otcové se stanou stejně nevzdělanými jako poslední dělník v Porůří nebo pastevec v Mongolsku?

Stařec se mi podíval pevně do očí: „Proto jsi tady, Ivane. Jen proto! I svatý Augustín přijde o svou vzdělanost a výmluvnost. I Bohuslav Balbín přijde o svou učenost. Každý přijde o svou učenost. Je ale otázkou, zda se vzdělával, aby dokázal lépe chválit Boha, aby svou učeností zjevoval Pravdu Boží, pak pro něj ztráta vzdělanosti nebude ztrátou, protože Pravda Boží se teď zjevuje sama, nebo jestli se vzdělával, aby svými vědomostmi udivoval ostatní, aby jim byl nadřazen, aby byl výjimečným, pak pro něj bude ponor do vod močálu katastrofou.

Vidíš támhle ty ctihodné muže? To jsou profesoři z univerzity v Krakově. „A támhle z Harvardu, Oxfordu a Salamanky, a tady přímo od nás z Prahy a Brna.“

Byly to zvláštní skupinky mužů, z nichž někteří byli mladí, jiní staří, tlustí i hubení, někteří byli tišší, jiní výřeční, ale všichni si zakládali na své výjimečnosti, což se u výřečných projevovalo ostentativním přehlížením názorů ostatních a u tichých jakousi chladnou odtažitostí.

I oni se vnořili do vln močálu, i oni se dostali na Cháronovu bárku, rozsadili se a zavládlo mlčení. Mlčení, které po několika minutách propuklo v šílený řev. Děsivý řev vyrážený hrdly oněch ctihodných mužů. Bylo to tak nepochopitelné.

„Jejich boj ani prohru nevidíš, protože probíhá pouze v jejich hlavách.

Támhleten je profesorem v Berkeley, slavným mužem vzdělaného světa, má obrovskou vilu, Porsche Car­rera v garáži a obdiv studentů, studentek i potentátů. Až se vynoří z močálu, nezbude mu nic, ani vila, ani auto, ani obdiv. Strašné, myslíš si, ale to nejhorší teprve přijde. Najednou si uvědomí, že z jeho znalostí nezbylo také nic. Nic si nepamatuje, nic nezná, je nevzdělaný. Pořád málo? Zjistí, že jeho pronikavý úsudek je tentam. Čert vem vzdělání, to bystrost činí génia géniem, ale ejhle, bystrost je pryč. Až teď se to všechno v něm zlomí. Pochopí, že ztrátou intelektu přišel definitivně o svou nadřazenost, stal se tupcem. Bude opravdu tupcem, ale jen ve svých očích, měří totiž sebe sama svým pokřiveným metrem, vždyť i svatý Petr byl nevzdělaným rybářem. Ale o tom neví náš profesor nic. Pro něj je ztráta intelektu katastrofou. A teprve až si toto všechno uvědomí, začne bolestí vít jako pes. Přileť k němu blíže, ať víš, co tě čeká.“

Otřásl jsem se hrůzou: „Proč mě? Proč mě čeká zrovna tohle?“

„Čeká tě vše, co jsi doposud viděl, ale právě tohoto se bojíš nejvíc. Nevěříš tomu, že jsi výjimečně krásný, nemyslíš si ani, že bys byl výjimečně bohatý, ale věříš ve výjimečnost svého vzdělání a vkusu. Věříš v opravdovost svého estétství, věříš ve svou schopnost vytvářet překvapivé koncepce a udivovat jimi okolí. Ale i to je marnost! Co zbyde, až o to vše přijdeš?“

Těžko je člověku nahlédnout do hlubin lidské duše, i když jde o duši vlastní. Ze všech koutů vyskakují přízraky milosrdnými lži zakrývající výhled do propasti vlastního nitra, do strašlivé nicoty zívající ze dna duše. Ale i ony zmizí. Nezbude nikdo, kdo by chlácholil a tišil. Prázdnota se zjeví vytřeštěným očím v denním světle a nebude kam před ní uhnout, protože v prázdnotě není ničeho, na čem by oko spočinulo.

„To bude peklo!“ vyhrkl jsem.

„Peklo? Ale vůbec ne,“ mávl rukou stařec, „ostatně peklo přijde až po soudu, ne?“

„Ano, poslední soud. A soudit bude Bůh. Syn Boží bude soudit, sedě na trůnu Soudce Světa, nad nímž budou rozvinuta nebesa s měsícem i se sluncem. Ten trůn bude mezi Pannou Marií a Janem Křtitelem, za kterými budou ve chvále stát zástupy andělů a apoštolů. A pod trůnem Krista Soudce světa bude Bůh Otec držet váhy, na kterých budou váženi živí i mrtví, a ďábel, pokoušeje se strhnout váhy na svou stranu, bude sražen kopím archanděla Michaela. A kolem vah budou klečet Eva s Adamem, kterému se do paty bude zakusovat Had, sliz­ký a černý, s mnoha rudými prstenci hříchu na svém temném těle, bude se vinout až z hlubin pekla, v němž Belzebub, což znamená Pán Much, bude objímat v náručí Jidáše. A ten Belzebub bude sedět na dvouhlavé bestii, z jejíž tlamy vyšlehne plamen pekelný dosahující svými jazyky až k vahám. Záleží vlastně na tom, zda má pravdu karpatská ikonopisná tradice, pak to bude plamen, nebo tradice novgorodská, pak to bude jen had. Anebo oboje, jak to můžeme vidět na fresce posledního soudu od Vasněcova.“

Chtěl jsem ve výkladu ikonopisné tradice zobrazování posledního soudu pokračovat, vysvětlit zvláštnost Abrahamova pláště a mnoho dalšího, ale stařec se jen usmál a odvětil: „I o tohle přijdeš. Všechno zapomeneš. Všechen balast tvé marnivosti zmizí. Přijdeš před Krista očištěn od vší lži. Prázdný, jak se zdá tvým pozemským očím. Ale On tě spasí. Budeš opravdovým obrazem Božím. Uzříš sebe sama jeho očima. Tam, kde tvé lidské oči vidí prázdnotu, uvidí tvé Božské oči plnost. Plnost dobra i zla. Sám sebe budeš soudit v jednotě s Kristem Spasitelem a Soudcem světa. Sám sobě budeš vahami.“

„A co převáží v mém případě?“ zeptal jsem se, ač jsem se pro strach z odpovědi ani ptát nechtěl.

Stařec mě pevně uchopil za rameno a přikázal mi hlasem, který lámal každý odpor: „Roztáhni své smolné perutě a leť tam ke světlu. Tam uzříš odpověď na svou otázku.“ A shodil mě ze skály.

Padal jsem do hlubin močálu, který se do mě už vpíjel svýma krvavýma očima, ano, ten močál měl oči, které se leskly a tetelily blahem v představě pozření mého těla, byly to oči zla, a já jen v hrůze zíral do těch očí a padal. V poslední chvíli jsem instinktivně zamával křídly, a ta mě okamžitě vynesla k nebesům. Aniž bych se rozhlédl, rozletěl jsem se bez rozmyslu křížem doposud temnou oblohou vstříc žlutavé skvrně úsvitu rýsující se na obzoru.

Čím mocněji jsem máchal křídly, tím rychleji rostla zlatavá záře, jež mě přitahovala jako měsíc můru. Až po nějaké době jsem si uvědomil, že jsem oním světlem zcela obklopen. Zmizela země, zmizelo nebe, nebylo kolem mě žádného bodu, který by mi napověděl, kde se nacházím. Bylo jen světlo.

A v tom světle se zjevil On. Kristus. Syn Boží. Pravý Bůh z pravého Boha. Zjevil se zcela nečekaně přede mnou a položil mi ruce na ramena, tlakem mě donutil přestat mávat křídly a já se postavil před ním na zem. Ale byla to zem? Viděl jsem pod nohama jen světlo.

Podíval jsem se trochu vystrašeně před sebe a opravdu tam stál. Ježíš Kristus stál přede mnou jako člověk. Měl černé vousy i vlasy, láskyplný výraz v očích, byl přesně takový, jakého jsem ho znal z obrazů. Ale přesto byl jiný.

Zjevil se skutečně ve Světle, světlo mu zářilo z očí i z tváře, zářilo z šatů i z rukou, zářilo i z vlasů, které byly zlaté, přesto jsem ale věděl, že ony vlasy jsou černé, snad pro temnější odstín záře jsem to věděl, světlo zářilo z celého Jeho těla, On sám byl tím světlem. V uších mi zněla nebeská hudba, jinak se ten zvuk ani nedá nazvat, byla podivuhodně ztišující a rezonovala hluboko v mém nitru.

Při pohledu na Kristovu tvář jsem chtěl něco říci, nějak se představit, nebo dokonce ospravedlnit, ale nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo.

Zato Kristus promluvil: „Kdož by slyšel slova má a nevěřil by, nebudu ho soudit, nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.“

Spadl mi kámen ze srdce, byla to taková úleva, že mě až napadlo, jestli nebyla ta úleva i vidět, ale Kristus ani nehnul brvou, jen v koutku oka se mu zatřpytila slza: „Kdož mnou pohrdá a nepřijímá slov mých, má, kdo by ho soudil. Slova, která jsem mluvil, ta ho budou soudit, protože já Světlo, na svět přišel, aby každý, kdož věří ve mě, ve tmě nezůstal.“

A najednou mnou Kristova zář prostoupila. Světlo mi zářilo z rukou i z tváře, doslova jsem cítil, jak mi světlo září z očí i z úst, cítil jsem i, ano zní to hloupě, ale cítil jsem i, jak mi světlo vyplňuje útroby a mozek. Stal jsem se Světlem. V nitru se mi rozlilo blahodárné teplo, které mě naplňovalo klidem. Pocit onoho klidu byl natolik intenzivní, až mi vehnal do očí slzy. Srdce se mi mohlo rozskočit radostí. Pocítil jsem náhlou a hlubokou lásku k veškerenstvu, nevím, proč jsem onu lásku pojmenoval jako hlubokou, nevím, jak se měří hloubka lásky, ale přesto vím, že onen cit lásky, byl tím nejhlubším citem, jaký jsem kdy zažil. Víra, Naděje a Láska, vytanulo mi na mysl, tři Božské ctnosti. Síla těchto ctností mě naplňovala energií tak velikou, že jsem ucítil nutkavou potřebu něco udělat. Něco. Cokoliv.

Ale v tu chvíli se Kristovy oči zalily slzami, a já si najednou vzpomněl na jeden den, kdy jsem se pohádal s mámou. Viděl jsem sám sebe, ale zároveň jsem i byl sám sebou. Slyšel jsem to, co jsem říkal, a zároveň jsem i slyšel to, co jsem si tenkrát myslel. Nebyla to jen vzpomínka, bylo to příliš živé, příliš detailní, prožíval jsem celou hádku znovu.

Teď jsem ji ale viděl novýma očima. Všechny mé tehdejší argumenty mi přišly hloupé a lživé, byly naprosto nepatřičné, vlastně ani nešlo o žádné argumenty, poháněl mě jen vztek. A teď jsem viděl, jak ve mně ten vztek rostl a ovládal mě, jak jsem cítil potřebu své drahé mamince ublížit. Zloba mě zcela ovládala. A hlavně, já cítil to, co cítila má maminka, cítil jsem každé své slovo, které zraňovalo, cítil jsem její lítost a bolest. Ano, prožíval jsem celou hádku znovu. Říkal jsem to samé, co tenkrát, přestože jsem s tím bytostně nesouhlasil a nechtěl jsem to říkat. Jenže nic nešlo změnit, mé vnější projevy zůstaly, to jen mé nitro bylo oproštěno od zloby.

Čím víc jsem viděl svou zlobu, tím víc mi bylo líto, že jí nedokážu zabránit. Plakal jsem. Ano, plakal jsem jako dítě. To bezmocí. Mé srdce bylo trháno na kusy, bolest propalovala mé útroby, doslova jsem byl ochromen plamenem bolesti. Ten plamen rostl a žhnul. A zářil. Zářil ostrým bílým světlem, které píchalo do očí, píchalo tak, že mi nakonec zcela propálilo zorničky. Oslepl jsem. Bolest dosáhla intenzity, při které jsem ztratil vědomí. Poslední, co si pamatuji, je slza na Kristově tváři.

Co se dělo pak, nevím. Z hlubin vzpomínek vyskakovaly podivné výjevy, které mi nedávaly ani za mák smyslu. Připadal jsem si jako na kolotoči. Svět se kolem mě míhal a já cítil, jak mi žaludek stoupá až do krku. Čím víc jsem se snažil zachytit to, co se kolem míhá, tím víc mi bylo špatně. Zavřel jsem oči. A bylo to ještě horší. Otevřel jsem je a uviděl šmouhu vířícího světa. Nakonec jsem jen zíral na ten rej a trpně čekal, až skončí.

Obrazy divoce komíhaly a já se ani nesnažil pochopit, co znamenají.

Chvílemi se opět zjevoval Stařec. Hleděl mi z bezprostřední blízkosti do očí a jen opakoval: „Proto jsi tady, Ivane. Jen proto!“

Pak jsem taky seděl v podobě havrana na pražském orloji. Seděl jsem schoulen na plamenném meči archanděla Michaela a déšť s neskrývanou ukrutností bičoval má záda proudy ledové vody. Chtěl jsem se někde schovat, ale nemohl jsem se pohnout. Blesky páraly oblohu a kalendárium se otáčelo jako šílené. Točilo se proti směru hodinových ručiček takovou rychlostí, až vyskočilo z osy a spadlo na zem. A pod ním bylo k mému údivu kalendárium další, ohořelé.

Viděl jsem taky mojí drahou maminku. Stála ve dveřích domu v poledním slunci a kryla si rukou oči. Měla velké břicho a v něm jsem byl já.

Pak jsem taky viděl tátu. Seděl za stolem a koukal na svoje ruce. Měl je hrubé a byly cítit prací, tou směsí hlíny, oleje a pachu kovu. Jako dítě jsem to nesnášel. Mám tátu rád, a přesto jsem mu to nikdy neřekl. Vzhlédl od svých upracovaných rukou a usmál se na mě.

Viděl jsem svoji malou sestřičku, která se rozbrečela lítostí, když mě praštila do hlavy hračkou a my jí s maminkou vysvětlili, že mě to ukrutně bolelo.

Viděl jsem i sám sebe. Byl jsem na Spiši. Stál jsem u malého kostelíku a díval se na ty oblé zelené kopce roztažené do dáli. Vdechoval jsem kouřovou vůni soumraku podávanou zlátnoucím nebem.

Viděl jsem nebe, stromy, moře s vůní dálek, obraz moře od Jana Zrzavého visící u babičky v obývacím pokoji, podzimní chlad, kukačku, traktory vyorávající brambory v podzimním chladu, racky slétající do brázd za traktory, nebe. Nebe bílé jako mléko, nebe azurové přibité k žhnoucímu slunci skřivánčím zpěvem, nebe temné půlnoční, nebe plné hvězd.

Nebe. To bylo to první, co jsem uviděl. Pak taky chodník, na kterém jsem ležel. Pak orloj. A taky měsíc. Žluklý a strupovatý, opřený tlustou bradou o věže kostela Panny Marie Sněžné.

Rozrazila mě zima a já se musel zvednout. Rozhlédl jsem se kolem a pochopil, že jsem opravdu u orloje.

Tak přece Praha. Žádný Nový Bor.

Potácel jsem se domů setmělou Prahou a přemýšlel nad tím, proč se mi zjevila právě ta hádka. Proč právě ona a ne jiná. Tolikrát jsem se s mámou pohádal. A kdo se kdy nehádal s rodiči? Tak proč zrovna tahle? A pak mě to napadlo...

Ne, nečekej můj milý čtenáři, že ti právě to, co mě napadlo, sdělím. Ani Lazarův boháč nemohl svým potomkům sdělit pravdy Boží, copak bych tedy já mohl?

Jen jedno ti řeknu, můj věrný čtenáři, jen jedno ti napíši, za tuhle hádku jsem se nikdy neomluvil.

Pokaždé, ano pokaždé, po každé rozepři, jsem se přišel nakonec usmířit, nakonec jsem pokaždé zapro­sil o odpuštění, protože není větší bolesti, než je bolest matky tupené dítětem. Vždycky jsem se omluvil, ale v tomto případě ne.

Kdo má uši k slyšení, slyš!

Oko, které se vysmívá otci a pohrdá poslušností matky, vyklovou havrani od potoka, nebo je sezobou supí mláďata.

A ještě jedno vám řeknu, ne On, my sami se budeme soudit. Sami budeme zraněni hrotem svého hříchu. Protože už nebudeme jen „jako bohové“, protože budeme Božími dětmi se vším všudy. I s Boží vševědoucností. Vždyť všechny naše kříže jsou nakonec Jeho Křížem a naše bolesti jsou Jeho Bolestí.

I dnešní manažer, který je se svou zlobou a arogancí spokojen, i renesanční vrah, který zemřel v přepychu a smířen sám se sebou, i ten prohlédne a uzří bohatou sklizeň svých činů. A touto sklizní se bude sytit na věčnosti.

I Vasil Biľak, který ničeho nelituje, pocítí na vlastní kůži bolest těch, kterým zemřeli blízcí rukou sovětských okupantů pozvaných Biľakem.

I Adolf Eichmann, který ničeho nelitoval, se živí na věčnosti osvětimskou bolestí. I Mengele, i Trockij, i Ždanov, i Grebeníček, i papež Alexandr VI., i můj šéf, i já se budu živit bolestí, kterou jsem zasel.

Zbývá jen pokání.

A do třetice vám něco řeknu, do třetice hypostasní.

Možná se nebudeme živit jen bolestí, kterou jsme způsobili. Možná se budeme živit i bolestí, kterou jsme způsobit chtěli nebo mohli, kdybychom bývali měli příležitost.

Vzpomněl jsem si na studentku, která byla u nás kdysi na praxi, ovšem ve vedlejší kanceláři, a na kterou každodenně civěli tamní úředničtí kolegové s vilnou slinou v koutku úst a se ztopořeným pohlavím.

Byla krásná, štíhlá, vysoká. Měla jemnou tvář a uměla své vnady dostatečně, a přitom elegantně odhalit. Měla hrubý hlas, což je všechny ještě víc vzrušovalo, i když nevím proč. Nakonec se zapletla s největším hezounkem na baráku, jak jinak. S hezounkem, který byl kariéristou nejvyššího řádu a Zloudkovou obdobou u druhého oddělení. Hezounek jí ale po dlouhém flirtování odmítl, zůstal věrný své přítelkyni, jak nezapomínal neustále zdůrazňovat.

Když byla studentka pryč, řekl mi: „To byla hrozná kráva. Jednou jsem byl u ní doma, víš, jakýho má hnusnýho bobra. Fuj. Chlupy až na prdel.“

Zíral jsem na něj neschopen slova, ne proto, že by mě zarazilo to, že u ní byl, nebo to, jaké je její pubické ochlupení, ale zarazila mě ta zloba valící se z lidských úst. Zíral jsem na něj jako na mrtvolu stahovanou z kůže. Zíral jsem na něj se směsicí odporu a zvědavosti. Kolik hnusu je možné nastřádat v jednom člověku.

„A když mi honila péro, tak uhejbala hlavou, abych jí nepostříkal. Není to prdel? Hovno uměla. Ale nakonec jsem jí nevojel. Nebudu si kazit charakter.“

Ještě chvíli a poblil bych ho, můj charakter by totiž tolik lidskosti neunesl. Každé slovo neslo bolest, přestože je ta dívka nikdy neslyšela. Neslo bolest a ta bolest bude jednou sklizena. Náš hezounek nebude živen na věčnosti jen svou nevěrnou věrností, ale i těmito slovy bolesti.

Ale už dost o věčnosti. Dost už toho.

Potácel jsem se domů setmělou Prahou a v hlavě mi vířily roje myšlenek, které jsem nedokázal při nejlepší vůli uspořádat. Čas se zhroutil a má mysl mi potměšile předkládala bez ladu a skladu minulost, přítomnost i budoucnost, vzpomínky smísené s předtuchami, vhledy do toho, co bylo, i do toho, co bude.

Léto, parno poledního žáru. Hotel Radějov a jeho letní terasa a na terase já s Ondrášem a Fanýzem. Piji pivo a mám horečku. Přijde ke mně číšnice a zeptá se, jestli si dám další. Vzhlédnu k ní a zůstanu oněměle zírat. Je nádherná.

Ztepilá mladá dívka s dlouhými zlatými vlasy spletenými do copu, oblečená v sněhobílém tričku s límečkem a ve stejně sněhobílé skládané sukni, se na mě nevinně usmívá a jen její lehce nakrčené obočí svědčí o tom, že moje civění je naprosto nestoudné.

Zírám na ni dál, jen svůj pohled usměrním na její oči a ona celá zrůžoví.

Kluci vyprsknou smíchy a dívka nakrčí obočí ještě víc. Zablekotám něco o ještě jednom pivu a dívka odejde.

„Pivoši, co na ní čumíš, vždyť jsi ženatej!“ se smíchem to okomentuje Ondráš.

Procitnu ze svého vytržení a odpovím: „Já vím, moje žena je stejně krásná jako tahle dívka.“

A protože nikdo nereaguje, budu pokračovat: „Dokonce je mnohem krásnější. Je krásnější, protože není krásná jenom pro svůj vzhled a chování, ale i pro to, co je mezi námi, pro to, jak mě vítá, když přijdu z práce, pro to, jak jí hladím, než jdeme spát. I moje láska k ní je její krásou, je krásou mé manželky, s tímhle se krása žádné ženy nemůže rovnat.“

Ondráš se usměje, nejspíš s vědomím, že bohapustě plácám.

Dveře restaurace se rozletí a naše dívka jde ladným krokem směrem k nám, ňadra pod bílým tričkem se jí dmou a na tváři jí září úsměv, trochu stydlivý, ale přesto úsměv. V pravé ruce nese sklenici s pivem. Postaví jí přede mě, podívá se mi přímo do očí a zeptá se, zda ještě něco nechci. Usměji se a jen lehce zavrtím hlavou.

Ondráš poznamená, že si pivo objednal i on a nic nedostal. Dívka rychle odpoví, že pivo moc pění a chvíli to bude trvat. Pak se prudce otočí, až jí cop poskočí, a odběhne zpět do restaurace.

Se zalíbením se ohlédnu za sněhobílým lemem skládané sukně, který líbá nahá dívčí stehna a napiji se piva. Je studené a hořké.

„Tak na ni tak nečum,“ zamračí se Fanýz.

„No my nemůžeme nic, ale tady Fanýz...“ pokývá Ondráš hlavou sledujíc ladnou chůzi číšnice.

„No jo, jenže to je právě blbost,“ povzdechnu si.

„Podívejte se na ni, jak je krásná. Jak je mladá a pružná. Jak tu chodí a směje se na hosty. Není v tom ani trochu koketérie. Je tak krásná, nejenom protože vypadá, jak vypadá, ale protože je ještě nevinná.“

„No vypadá opravdu nevinně...“ pokývá Ondráš zase hlavou a napije se.

„Právě. A já si dokážu představit, že za takových pět osm let tu bude sedět jako host. Bude mít manžela a děti, bude si tu s nima u minigolfu hrát, bude se smát, ne tak stydlivě jako teď, ale sebevědomě, zářivě, žensky... a bude zase krásná, ještě krásnější než teď, protože v tom bude víc, bude v tom naplněnost. Teď je to krásný naběhlý poupě, a pak se rozvine v nádhernou růži. Myslím, že na ženě jsou nejkrásnější nevinnost a mateřství. Neexistuje smyslnější a smysluplnější atribut ženy než nevinnost a mateřství.“

V tu chvíli mě napadne, že tyto dva atributy v sobě spojuje Panna Maria, ale neřeknu to.

„Bylo by přece krásný, kdyby tuhle nádhernou holku dostal do postele až někdo, kdo jí bude milovat celej život a udělá z ní matku svých dětí a paní svýho domu.

Jen si představte, jak by tu seděla s dětma. Jak by byla plná radosti. A představte si, že bysme na ni koukali, jak tak září, a věděli bysme, že ji tady na záchodě Fanýz ohnul a odpanil, nebo jí aspoň ocucával a ochmatával prsa a podbřišek.“

Oba se jen shovívavě usmějí mým úvahám, které jim jistě připadají dětinské a zastaralé.

Krásná dívka k nám zase přiběhne, sukýnka se jí roztančí v poledním slunci laskajícím nahá stehna, a dívka našpulí rty a zadumaně se zeptá, jestli si něco ještě nedáme.

Všichni se na ni podíváme tak, že celá zčervená. Fanýz se zazubí a jen zavrtí hlavou. Dívka hodí copem a je zase pryč. Díváme se za ní a je nám dobře.

„Proč stírat pel z motýlích křídel?“

A i když má slova jsou nepatřičná vzhledem ke společnosti i situaci, nikdo se jízlivě neusměje.

Ještě chvíli posedíme a mlčíme. Pak dopijeme a jdeme na čertoryjskou louku sledovat motýly, kterým nikdo nikdy pel z křídel nesetře.

Čertoryjská louka. Další vzpomínka.

Vzpomínka? Ne, budoucnost.

Já s Martinou, mou manželkou, procházíme travou držíce se za ruce a motýli létají kolem našich hlav. Martina se směje a motýl jí přistává na prstu. Pak mě na uchu a nakonec na nose. Smějeme se. Jsem šťastný, když vidím štěstí své ženy. A v duši je klid. Nepřijel jsem, abych číšnici ukázal, že se vyplatí počkat, přijel jsem, abych své ženě ukázal tu nejkrásnější louku v Čechách, i když je na Moravě. Přijel jsem, protože jsem věděl, že ona tento dar přijme a ocení. Tak jako ocenila mou odpověď tenkrát v autobuse, když jsem se zeptal, co četla, a ona po mě hodila Idiotem.

To všechno se teprve stane. Hotel, číšnice, louka, motýli. Jen ten autobus tu už byl, a právě dnes. Všechno ostatní je teprve možností, podivným zřením do budoucna, které nemohu pořádně pochopit, když se tak potácím domů setmělou Prahou.

Jsou v Praze louky? Jsou, jistěže jsou, jednou se po nich budeme s Martinou procházet.

A louka za naším domem v Markgröningenu, ke které budeme s Martinou a naší úžasnou dcerkou Violkou stoupat každou sobotu, abychom uviděli znachovění ocúnů pod polibky zapadajícího slunce.

A náš vlastní dům u Benešova, který si koupíme, až našetříme peníze.

A deštivý den ve Stuttgartu, ve kterém budu volat Fanýzovi, protože dlouho neodpověděl na mé emailové Zprávy z Říše. Zeptá se mě, jestli má dát výpověď v Ondrášově firmě, bude mít trochu strach, že se Ondráš naštve. Odpovím, že Ondráš není debil, aby se přestal bavit s kamarádem, když mění práci. „Vždyť ty jsi s ním taky nepřestal chodit na pivo, když ti nepřidal prachy. Je to jen práce.“ – To mu řeknu a Fanýz dá Novému Boru sbohem. Po letech se tomu všichni tři zasmějeme.

A křížová cesta kdesi ve Švábské Albě, po které půjdeme s Martinou omylem od konce k začátku a u prvního zastavení najdeme cedulku s citátem od Václava Havla. A kostelík u křížové cesty plný květin, kadidla a růžového světla barveného vitrážemi. Před ním se budeme se smíchem přít, jak v tom Německu dopadneme.

Jak tedy dopadneme? A kdy pojedeme domů?

Třeba za pět let.

Třeba za dvacet.

To všechno teprve bude.

To všechno teprve bude.

Potácel jsem se domů setmělou Prahou a nenacházel jsem odpověď na žádnou z mých otázek.

A není to nakonec jedno? Dokud člověk žije, má naději. A když nežije? Ale co na tom. I kdybych ležel v příkopu cesty, bude Bůh se mnou.

Jak to říkal svatý Pavel?

Když žijeme, žijeme Bohu, když umíráme, umíráme Bohu. Ať tedy žijeme či umíráme, stále patříme Bohu.

Vždycky jsme mu patřili. Od věků. Tak tedy není, koho se bát.

Vždyť Láska Boží s námi bude stále. Je s námi stále. Láska Boží je kus věčnosti. Lístek do Ráje, který Dostojevského Ivan Karamazov s díky vracel, pro jedinou slzu dítěte, nevědouce, že slza dítěte je nikoliv příčinou, ale důsledkem onoho vrácení. Je důsledkem už jen možnosti vrácení.

Ale Láska Boží je s dítětem, i s tím, kdo vrací, a snad i s tou slzou.