Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací.
„Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů.“
Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou.
