Nalezen byl deník, nalezen byl talent, ale zatím jde o příslib
Novela Evička Zuzany Říhové vykazuje vypravěčskou suverenitu. Autorka zručně vystavěla příběh inspirovaný „deníkem nalezeným na ulici“. Děj se nachází v dramatickém čase. A přece tu čtenářsky převažuje pocit nenaplnění...
V řadách současných českých literátů najdeme několik autorů, kteří vzešli z akademického prostředí. V roce 2016 publikoval první román s názvem Všechno je jenom dvakrát literární historik Michal Přibáň. Ohlasu se dlouhodobě těší detektivní romány literárního teoretika Michala Sýkory. Stálicemi mezi literárními badatelkami i mezi prozaičkami a básnířkami jsou Sylvie Richterová, Sylva Fischerová či Daniela Hodrová. I doyen české literární teorie, vloni zesnulý profesor Lubomír Doležel, rok před svou smrtí prozaicky „debutoval“.
Ke spisovatelům se zkušenostmi z akademického prostředí se nyní řadí též Zuzana Říhová (*1981). Působila v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, poté vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. V roce 2016 Říhová debutovala na poli krásné literatury básnickou sbírkou Pustím si tě do domu. K té letos na podzim přibyla novela Evička.
K jejímu napsání přivedl Říhovou deník, který, budeme-li věřit závěrečné poznámce pod čarou, autorka nalezla na jaře 2015 „na parapetu ve Strojnické ulici v Praze-Holešovicích“. „Sešit v šedém kartonovém pouzdře se zlaceným monogramem E. A. na deskách“, jehož podobou je inspirována obálka Evičky, obsahuje zápisky anonymní ženy, jíž se roku 1936 narodí dcera Eva. Tyto zápisky tvoří kostru novely. Kolem nich Říhová vystavěla fragmentárně vyprávěný příběh, jenž začíná narozením Evy a končí rokem 1940.
Deníkové zápisky, které jsou v Evičce hojně citovány, na sebe upozorňují strohostí. Evina matka zaznamenává převážně věcné údaje o dceřině zdraví, o její váze a o tom, jak na Evin vývoj nahlíží jistá dr. Calderová. Podobně chladně, věcně, ba schematicky působí i většina postav novely. Jejich citový život jako kdyby neexistoval, většinu prožitků podmiňují jejich společenské role. To se týká především ženy, jež je neustále strhávána všednodenními a vcelku banálními starostmi prvorepublikové měšťanky. Až směšně působí její dokola se opakující starosti o to, „co si o nás kdo pomyslí“. Obdobně se to má s jejím mužem: s ním si čtenář užije trochu zábavy jedině tehdy, když k němu přijde švadlena, aby mu vzala míru na nový oblek. Muž opakovaně zatahuje břicho, kvůli čemuž jsou jeho ramena „tak nepřirozeně roztažena“ a pas není „pasem muže, který dýchá, ale je pasem muže, který nedýchá“. Kontrastně k takto nicotným prožitkům muže a ženy stojí příběh služky a švadleny. Jak jedna, tak druhá si o trochu déle „přidržela muže“ a záhy se pro obě stane prioritou přerušení nechtěného těhotenství. Služka i švadlena se však v textu vyskytují poněkud nahodile a na konci ani nelze přesně určit, jak to s nimi dopadlo.
Epizody, jimiž Říhová deníkové zápisky „obalila“, se odehrávají převážně v domě Eviných rodičů, vedle něhož stojí velký park. Ten postupně prorůstá (patrně pouze v ženiných představách) domem, což je možné chápat coby hrozbu přicházející světové války. Pravda, obyvatelé domu se o vnější svět starají pramálo, a pokud ano, musí se události přímo týkat jejich omezeného výhledu. A tak například 15. března 1939 si žena do deníku poznamená, že „vznikl Protektorát Čechy a Morava“, avšak zapisuje si to pouze proto, že se kvůli tomu „odstěhovala Dr. Calderová, manželka Angličana, do Anglie“.
Zuzana Říhová je obratnou stylistkou. V Evičce umně kombinuje floskule a metafory, dokáže pracovat se zvukomalbou. Vypravěč se v příběhu pohybuje s kreativní pružností: tu sleduje celek, tu se zaměří na jednu postavu a pozoruje dění jejíma očima. Pomocí častých citoslovcí se stává jakoby přítomným účastníkem: „Půjdou přes park, nebo nepůjdou? Jenže, fíha, už jsou v parku.“
Tyto aspekty sice stojí za zmínku, ale zdařilé literární dílo samy o sobě nedělají. Otázka „Kdo tohle bude číst?“, kterou si pokládá v novele muž při pozorování ženiných zápisků, se vkrádá i při čtení Evičky. Není to próza čtenářsky zrovna přístupná. Vyprávění je fragmentární, porušuje linearitu, cílí na čtenáře, jenž se nebojí utkat s textem. Jenže právě tomu toho Evička nabízí ve srovnání s podobně interpretačně náročnými díly trochu málo. Vynalézavé vypravěčské postupy i pozoruhodná stylistika se po čase trochu zajedí; a mnoho dalšího, co by textu dodalo punc originality, prvotina Zuzany Říhové nenabízí.
Daniel Mukner, artzóna, 14. ledna 2019
