Stručné dějiny španělské kultury
Přehledný „průvodce“ po dvaceti nejvýraznějších městech ovlivněných španělskou kulturou, situovaných nejen na Pyrenejském poloostrově, nabízí stručný, a přesto ucelený obrázek o kulturním vývoji Španělska v průběhu staletí. Činí tak formou, která nenudí, naopak ve čtenáři pomocí rozličných odkazů na literární či výtvarná díla spjatá s danými místy probouzí větší zvědavost. Cestovat v čase a prostoru současně nebylo nikdy jednodušší.
Publikace Stručné dějiny španělské kultury Fernanda Garcíi de Cortázara (nar. v baskickém Bilbau v roce 1942) nese podtitul Cesty kulturou prostřednictvím měst a přesně tak je také koncipována. Autor ovšem nepředstavuje jakýsi turistický itinerář, po němž by se pomyslný cestovatel na Pyrenejském poloostrově měl vydat – při pohledu na mapu by totiž záhy zjistil, že cesta načrtnutá v knize vede „křížem krážem“, a několikrát dokonce zamíří i mimo Pyrenejský poloostrov a zase zpátky. Dvacítka měst, počínaje významným poutním místem Santiagem de Compostela a konče Valencií, je totiž seřazena „chronologicky“ od středověku do 20. století podle toho, jaký nejhlubší otisk v daném městě kdy jaká kultura či historická událost zanechala. A že se jich ve Španělsku nesešlo málo: stopy zde zůstali po Iberech, Keltech, Římanech, Vizigótech či Maurech (muslimové ze severní Afriky). Posledně jmenovaní na Pyrenejském poloostrově vládli přes sedm staletí, a sice v letech 711–1492, kdy došlo k završení znovudobytí („reconquisty“) muslimského území ze strany křesťanů a k vytvoření jednotného Španělska. Ve stejném roce také Kryštof Kolumbus doplul do Indií, což Španělsku posléze poskytlo značné bohatství, které se promítlo i do oblasti kultury, která prožívala svůj Zlatý věk; v tentýž rok byla také vydána první španělská gramatika (Arte de la lengua castellana) Antonia Nebrijy. Na Španělsku a jeho kultuře se „podepsali“ Habsburkové a Bourboni (ti se na španělský trůn vrátili po smrti generála Franciska Franka v roce 1975), boje proti Napoleonovi, postupné ztráty kolonií v Hispánské Americe, kde jedna země po druhé získávala samostatnost, až nakonec v roce 1898 Španělsko přišlo ve španělsko-americké válce o poslední významné kolonie – Kubu, Portoriko, Filipíny a ostrov Guam. Tato událost vyústila ve všeobecnou krizi, s níž se snažili vyrovnat například tvůrci sdružení do tzv. generace 98.
Během první i druhé světové války si Španělsko drželo neutrální postoj, zemi však srazila na kolena občanská válka v letech 1936–1939 mezi fašisty a republikány (zjednodušeně řečeno – konflikt měl totiž hned několik znepřátelených stran), kdy porážka republikánů znamenala na dlouhá léta nástup diktatury generála Franciska Franka. Je obecněji známo, že na straně republikánů bojovali i takoví literáti jako Ernest Hemingway nebo George Orwell, kteří vlastní zážitky z bojů promítli i do svých děl, zatímco Franka veřejně podporovala například Gertrude Steinová. Frankisté v roce 1936 zastřelili věhlasného španělského básníka Federika Garcíu Lorku, jemuž tehdy bylo pouhých 38 let, a mnoho umělců bylo nuceno odejít do exilu. Občanská válka představovala natolik hluboký šrám na španělské duši, že se s jejími následky Španělé vyrovnávají dodnes. I období po Frankově smrti a přechod k demokracii, obnovení monarchie a vznik španělské ústavy (toto období mezi lety 1975–1978 se ve španělštině označuje jako tzv. „transición“) umělce dodnes inspiruje. To jen velice stručně k nastínění vlivů, které se otiskly do španělských měst a španělské kultury.
Autor publikace, významný španělský historik, je natolik důsledný, že na konci celého textu čtenáři poskytne i heslovitý chronologický vývoj každého z vybraných měst. Přestože je tedy například Valencie zařazena mezi města s nejvýraznějším otiskem 20. století, autor její dějiny nakonec doplní i o nejdůležitější události sahající až ke 2. století před Kristem. A takto si počíná se všemi vybranými městy: vždy se zaměří na kulturně nejvýznamnější období, ale aby čtenář nezůstal ochuzen o celkový vývoj města, autor mu poskytne další kontext v rámci španělských dějin. Některé kapitoly se všemi odkazy na kulturní představitele a jejich díla možná místy vyznívají spíše heslovitě, ale v případě nashromáždění španělského kulturního bohatství do „stručné“ příručky o téměř pěti stech stranách to zřejmě jinak nešlo.
Sám autor se v úvodu knihy vyjadřuje dost kriticky k tomu, jak neuctivě zacházejí Španělé se svou krajinou a městy, jako by tím naznačoval, že kulturní dědictví bude to jediné, co po historických místech jednoho dne zůstane. V úvodu knihy autor dál poznamenává: „Cestovatel touto knihou se stává poutníkem kulturou. S dějinami v jedné ruce a poznámkovým blokem v druhé popisuje tisíc a jeden zázrak, které jako poklad uchovává dvacítka španělských měst, zrcadlících velikost i bídu této složité země a protiklady, jež utvářely její životopis a budou jej pravděpodobně utvářet i nadále.“ (str. 8) Město bude mít vždy několik tváří, podle toho, jak na ně který tvůrce bude nahlížet. Barcelona 20. století tak nese neodmyslitelně tvář architekta Gaudího, malíře Pabla Picassa, romanopisce Juana Marsého, básníka Jaimeho Gila de Biedmy atd. Stejně tak platí, že pokud by v některém městě nezůstal kámen na kameni, jeho otisk zůstane uchován v dílech rozličných tvůrců.
Hrdiny načrtnutých kulturních dějin tak nejsou panovníci či armáda, ale zejména literáti, filozofové, malíři, architekti či hudebníci, kteří jsou s danými městy spjatí, což ovšem neznamená, že toto město musí být zároveň jejich rodištěm. Přínosné jsou také tři kapitoly věnované městům mimo Pyrenejský poloostrov – přinášejí doplňující, ale skutečně jen ilustrativní obrázek o tom, jak fungovala kulturní komunikace mezi Starým a Novým světem.
V záplavě informací je nesmírně osvěžující přítomnost literárních úryvků, zejména básnických děl, z nichž mnoho ještě nebylo přeloženo do češtiny (pokud ano, bibliografické údaje jsou v závěru českého vydání přehledně zaznamenány k případné další konzultaci). Nepřeložených básní se ujal významný překladatel španělské poezie Miloslav Uličný, a tak může čtenář „na cestě“ často rozjímat nad španělskou kulturou i prostřednictvím její lyriky, což publikaci dodává na přitažlivosti a univerzálnosti.
Kniha nabízí dobrodružné putování hlavní stezkou po španělském čase a prostoru a současně cestovateli představuje další a další odbočky, kterými se v případě zájmu může dále ubírat. Zvídavý čtenář – kulturní cestovatel – bude z publikace jistě nadšen, ale možná i frustrován tím, kolik toho k plnému uchopení španělské kultury ještě potřebuje přečíst. V takovém případě však kniha poslouží jako skvělý rozcestník a zůstane jen na čtenáři, jak daleko se vypraví a nač se při svých toulkách zaměří. Pokud je tedy zvědavý, jaký význam měla Toledská překladatelská škola nebo kde a kdy se ve Španělsku objevil knihtisk a jaká kniha byla vytištěna jako první, může se směle vydat „na cestu“.
Denisa Škodová, iLiteratura.cz, 19. června 2019
