Skvělá Marlenina sestra a ještě lepší Teorie hrozby
Botho Strauss patří k nejvýznamnějším německy píšícím spisovatelům. Narodil se v roce 1944 a povídky Marlenina sestra a Teorie hrozby vydal začátkem sedmdesátých let minulého století. Oba texty ale i po desetiletích skvěle dokazují, jak neuchopitelné může být literární prostředí.
V době vzniku originálu možná rezonovali se Straussovou tvorbou čtenáři, jejichž prožitek pozitivně reagoval na existencialismus šedesátých let. Tehdy ovšem v těchto evropských literaturách začala působit postmoderna. Právě jakási bezvýchodnost existenciální tísně jako by postupně byla rekonstruována a paralelně s ní se projevila nutnost zkušenosti rozebrané na jednotlivé fragmenty a třeba neuspořádaně znovu-vystavěné.
Sestra s fantomovou bolestí
Útržkovitá próza, niterná, či lépe řečeno jakoby rozjitřená, ohledávající téma odcizení a nutnosti odtržení přílišné závislosti – to už konkrétně mluvíme o Marlenině sestře, kdy tato poté, co ji Marlena opustí (nevíme přesně, jestli proto, aby se osamostatnila), prožívá „fantomovou bolest“ a nevíme zas, zda skutečně umírá steskem, anebo jen odumírá nezdravá vazba. Podstatná je právě ona nejistota, rozkývání možností, včetně té, že naději vnese do života Marleniny sestry smyšlený příběh.
Neznal ji, a tak se v ni proměnil
Ještě lepší je druhá z povídek – Teorie hrozby. Existenciální nádech je v ní výraznější a hranice mezi reálným dějem a fantazií či působením nevědomí, naopak méně zřetelná. Na počátku je muž a žena, kterou nezná, ale jež křičí jeho jméno. Lea sděluje detaily z minulosti vypravěče natolik přesvědčivě, že netušíme, vypadla-li mu paměť, anebo je to jen představa, do níž si autor projektuje svůj příběh. A čí příběh to vůbec čteme – tvůrce anebo postavy?
Jako v zrcadlech vzájemně nastavených proti sobě se odrážejí obrazy, ale odraz sám svým výkladům neodpovídá. Znal tu ženu, anebo si ji vysnil? Když se vrací k textu, který kdysi psal, také se mu najednou hroutí před očima, autor zjišťuje, že slova, věty i pasáže jsou citací jiných. Napsal plagiát a nevěděl o tom? „Nesvedl jsem napsat ani jednu jedinou samostatnou větu. Jsem nejneschopnější spisovatel všech dob, nic netušící opisovač, kopista! Jak zákeřná, podlá paměť mě ovládá! Vymazává ze mě, našeptává mi, co se jí zlíbí.“
V závěru se vypravěč mění, smiřuje, setkává se nejen s protikladem, nezůstává vedle, ale nalézá se přímo „v-něm“. Je to úlevné, a také pro čtenáře katarzní.
Próza, kterou je třeba číst
Botho Strauss uvažuje o světě literárním, smyšleném a reálném. Všechny tři se prolínají, ale také vzájemně vytěsňují. Marlenina sestra a Teorie hrozby jsou brilantní a výjimečné. Čtenáře si díky své vstřícnosti v nejistotě okamžitě podmaní.
Milena M. Marešová, Mozaika, 5. září 2014
