Ten nejnižší (život svatého Františka)
„Je krásná pro lásku, z níž se svléká, aby se mohla odít do nahoty dítěte. Je krásná únavou, kterou překračuje, když míří za chlapcem do komůrky. Tu krásu mají všechny matky. ...Krása matek nekonečně přesahuje všechny slávy přirozenosti.“
Maminka, matka, máma. Ano, je krásná a svatá. Je krásná a svatá vším, čím se rozdává bez potřeby něco za to chtít a žádat. Je krásná a svatá tím, čím se rozdává v nezměrné naději, že dítě, kterému je sluncem a středobodem světa, vejde na konci svého života do svatosti. Je jediná, ke které se – tehdy jako dnes – vztahují drobné ručky dítěte, které říkají: Kde jsi, mámo? Nebyla jsi tu vteřinu a to je pro mě celá věčnost. Kde jsi? Nechoď už pryč. Buď tu se mnou, jako i Bůh je tu. Jako by ty dětské ruce vztažené k nebi byly znamením modlitby a rozhovoru mezi člověkem a Bohem. Jako by ty dětské mávající ručky, které se v kolébce tu a tam protnou do podoby kříže, upomínaly na toho, jenž se stal Slovem a Spasitelem světa. Matky celého světa vědí, o čem je řeč. Kdo je tu ale Bůh?
„Matky mají na starosti Boha. Je to jejich vášeň, újma a posvěcení zároveň,“ píše ve své knize Christian Bobin. Píše, ptá se a poodhaluje, kde v lidském životě, ať se rozvine do květů sakury nebo polního máku, pramení to nejdůležitější. Kde tedy pramení, v kom pramení a kam ten sotva viditelný výtrysk života putuje a míří? Báseň, kterou byste neměli minout, vám bezpochyby mnohé napoví.
Není nutné vytvářet legendy a psát pohádky
Je potěšující, že nakladatelství Dauphin vydalo knihu francouzského autora Christiana Bobina Ten nejnižší: život svatého Františka, a je dobře, že se překladu ujal Denis Molčanov. Bobinova kniha je tichou oslavou zázraku lidského zrození a mateřství. Tomu je rozuměno snad ve všech koutech světa jako posvátné události, která má v boho-lidských dějinách své jedinečné místo. Každičké dítě je alespoň chvíli někomu králem a královnou, bohem a bohyní. Život a osud svatého Františka z Assisi je toho nejlepším příkladem. Není o něm proto třeba vytvářet a z nespočetných dílů stavět legendy. Není potřeba snášet životopisná data a mapovat, jak to mají lidé moderního věku ve zvyku, vteřinu po vteřině každý krok člověka, jenž vstoupil do historie církve a společnosti jako ten, kdo obnovil smysl a posunul rovnováhu toho, o co v každém životě jde a vlastně i musí jít – jak být a kolik toho mít a vlastnit. Není nutné přepisovat a psát nové velebásně o světci, který by se v nich jevil být skoro nad-člověkem. Myslím si, že ten nejnižší byl podobný spíš někomu z vašeho okolí, kterého si vážíte pro jeho dílo a lidské chování a který se, na prahu 21. století, může ve svém civilním životě a práci považovat za Františkova následovníka právě tak jako kdokoli před ním a kdokoli po něm. Není důvod fabulovat a vymýšlet pohádky. Skutečně velký život toho není hoden.
Neznámý František hovoří o nás samých
Christian Bobin se ve svém Františkovi dává poznat jako básník vůní a barev, krajiny, země a přírodních živlů. Je vypravěčem intimity, objetí a doteků, které jsou důležité pro každého. Pro světce i ne-světce, dobráka i darebáka, vzdělance i člověka, kterého vychovala ulice. Každý z nich byl jednou dítětem a snad každý z nich byl jednou milován. Františkovu Píseň bratra Slunce si může zpívat ten i onen. Až se do Bobinovy básně začtete, bude vám do zpěvu i tance, neboť se mnoho dozvíte hlavně o sobě samých. „Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi. Tato věta se zázračně hodí na Františka z Assisi. Moc se o něm neví, a to je dobře.“
Obchod a život, zisk a ztráta
Klapka a velký třesk. První den před potopou světa a první den po ní. Spíš vrabec než holubice odkrývá novou tvář světa; Františkova světa. Změna a proměna tisíce světelných let, a přesto jde o osud téhož muže, o stejnou zemi a jeden den. V něm obchodník František, dílem Francouz, který i díky mamince miluje trubadúrské milostné písně, dílem Ital, jenž právě po otci ví, jak dobře počítat a vážit, se stává mužem, který zdvihá ruce k nebi a křičí do posvátné prázdnoty: Bože, kdo jsi? Začíná se rozpomínat, po čem kdy vlastně toužil a touží. Začíná tušit, co všechno ho bude stát cesta za těmi, ke kterým si přeje mluvit: za chudými a unavenými, za osly, za psy a ptáky, za rybami a stromy, za větrem, vodami a pouští. Už ví – po otci dobrý obchodník, jenž si troufnul rozdat něco z majetku vyděděným – komu bezpodmínečně svěří svou duši. „Jak říct svým nejbližším: vaše láska mi dala život a teď mě zabíjí. Jak říct těm, kteří vás milují, že vás nemilují.“ Poznáváme se ještě v těch slovech? Měli bychom.
Ke komu jít a čeho se vzdát
Po zpěvu, ženách, po rytířství, po bojích i po věznění si uvědomuje, že celou svou bytostí, svojí duší i svým tělem touží po něčem jiném. Touží po svobodě Božích dětí. „Ještě včera jsem snil o princeznách a rytířích. A dnes jsem našel víc než svůj sen. ... Dívej se, já odcházím,“ píše Christian Bobin do řádků své básně. Odchody a návraty, zvraty a ztišení, opouštění a shledávání, radost i žal, magické lnutí i oproštění se od toho, co k smrti tíží. To přece všechno známe i my. Kam ale jít a co udělat pro sebe a pro druhé, když jsem svlékl své šaty a vyměnil je s žebrákem za pár hadrů? Snad chodit a kázat, snad sloužit a sytit hladové? Snad odejít do Palestiny nebo využít křížových výprav k tomu, abych všechny ty – kteří si říkají křesťané a muslimové – přesvědčil o tom, že Bůh, který je i Bohem Abrahámovým, je Bohem lásky, kterého nezastaví ani rytířská zbroj a neodežene ani mnišské řeholní roucho nebo dokonce sama církev? Bůh suď. „Chvíli jsme doufali, že nás Boha zbaví samy Církve. Byly na to jako dělané.“ František se nedovede nerozdělit o to, co sám v milosti dostal. Následují ho první desítky, sta a tisíce dalších. Zakládá řeholi, ale novou církev budovat nechce... Možná už tuší, že bída a nouze se tohoto světa jen tak nepustí. Možná už nadobro ví, že tisícerá společenská a vztahová pnutí a rozdíly se jako punkevní řeky zase někde vynoří. „Chtěls, aby zmizely hadry žebráků, a výsledkem je jen o pár mnišských kapucí navíc.“ Sestře Kláře, kterou miloval opravdovou láskou, pomáhá uskutečnit její velký sen, protože velmi dobře zná, co to je odejít od milované matky a přestarostlivého otce, mezi nimiž se vlastní sen o svobodě Božích dětí již nedá ani snít, natož uskutečňovat a žít. Miluje. To přece známe i my.
Askeze, chudoba a chlapík od vedle
Kým je tedy svatý František? Rozhodni se každý sám. Jeden k němu vzhlíží skrze legendární vyprávění a nadvýšinné hymny středověkých básníků. Druhý ho obdivuje právě pro jeho vnitřní existenciální rozervanost, která je – v demýtizaci jeho života – tak trochu vlastní každému z nás. Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.
A svatý František Christiana Bobina? Je kalendářovým světcem, který se z limitů své knižní svatosti už nemůže ani pohnout, anebo chlapíkem od vedle, který se – třeba na okraji velkého města – potuluje se svou rodinou a psem ulicemi, aby v odpadcích, které vybírá z popelnic, nalezl život? Přečtete-li si přenádhernou Bobinovu báseň, dozvíte se mnohem víc. O svatém Františku i o sobě samých. „Nikoho nelze prohlásit za bezvýznamného, protože každý je povolán spatřit Boha bez konce.“
Zdeněk A. Eminger, Christnet.cz, 13. února 2015