Teď, když jste všichni Židé. Historik Slezkine v knize zkoumá židovské století
Židé prožili většinu své historie jako psanci. Pak se cosi přihodilo a z Židů se stala nejúspěšnější skupina moderního světa. A jak tvrdí americko-ruský historik Yuri Slezkine, i ze všech ostatních se tak trochu stali Židé.
Slezkinovu knihu Židovské století nedávno vydalo nakladatelství Dauphin v překladu Lucie Novákové, originál se objevil roku 2004. Ten, kdo pětisetstránkový špalek překoná, bude odměněn nejen duchaplnou obhajobou hlavní teze, ale také řadou pozoruhodných dílčích pozorování.
Merkur versus Apollon
Slezkine dělí kultury na apollinské a merkurovské. První, pojmenované podle starověkého boha Apollona, jsou důstojné a poklidné. I je někdy popadá dionýské třeštění, ale to způsobuje spíš jejich druhá tvář než jejich opak: kultury merkurovské, které dostaly své jméno po rtuťovitém bohu obchodu a předávání zpráv.
Usedlé evropské národy byly obvykle apollinské, ať už máme na mysli sedláky nebo šlechtice. Měly většinu, ale nikdy se tak docela neobešly bez služeb merkuriánů – brusičů nožů, zprostředkovatelů obchodů nebo těch, kdo dovedli číst, psát a porozumět textu. Merkuriány se obvykle stávali příslušníci menšin, etnických nebo náboženských, často lidé bez vlasti.
Úlohu „servisních nomádů“, jak je Slezkine také nazývá, v jihovýchodní Asii sehrávali Číňané, v Africe – a dnešní Británii – Indové, v Jižní Americe Syřané a Libanonci. Obecně na Blízkém východě křesťané, třeba Arméni, Řekové nebo Maronité. V Evropě to byli často cikáni – ať už Romové nebo prostě potulní lidé – a samozřejmě Židé. V Rusku 19. století roli často zastávali Němci, podobně jako Číňané národ, který sám sebe doma chápal coby apollince.
Merkuriáni si nemohli vždy dovolit „čest“ a vážnost apollinců. Stávali se jakýmisi kejklíři, šašky, kteří museli neustále udržovat náskok před usedlíky. Museli být chytřejší, energičtější, lépe se orientovat a předvídat, žili totiž z marže. Jejich domovem nebyla země, v níž přebývali, ale rodina, kmen, firma, nebo dokonce tradice či posvátný text. Často se vyznačovali přísnými stravovacími či hygienickými regulemi, pocitem nadřazenosti nad pomalými usedlíky a také emancipovaností svých žen.
Židem proti své vůli
V Evropě roli „servisních nomádů“ po staletí nejčastěji zastupovali Židé. Uměli číst, nesměli vlastnit půdu ani vykonávat většinu řemesel, a byť někde žili po generace, nebyli chápáni jako domácí. Mezi nimi se však Židé uměli pohybovat, ovládali jejich jazyk a udrželi se v nejistém prostoru mezi pány a kmány. Občas zloba apollinců vzkypěla a Židé o všechno přišli, nebo dokonce museli odejít a začít znovu jinde. Za použití merkuriánských ctností se jim to obvykle podařilo.
Zdánlivě nepřerušitelný cyklus dospěl na křižovatku v okamžiku, když se Evropa, Amerika a poté i další části světa vypravily k modernitě. Ukázalo se, že konfigurace „židovských“ schopností je pro tuto éru mimořádně vhodná.
Náboženská tolerance, politická svoboda i ekonomický liberalismus poskytovaly unikátní příležitost právě Židům, stejně jako dalším merkuriánům vytrénovaným dlouhodobým životem na okraji: „V době kapitálu jsou Židé nejkreativnějšími podnikateli, v době odcizení nejzkušenějšími vyhnanci, v době expertizy představují nejprofesionálnější odborníky,“ píše Slezkine.
Prastaré etnikum se stalo modelem nové doby, symbolem moderny byl Einstein stejně jako baron Rothschild.
Yuri Slezkine zdůrazňuje, že Židé modernitu nevynalezli, ale dokázali ji využít a rozvinout. Modernizace nakonec zachvátila celé společnosti shora dolů. Ukázalo se, že „židovské zdatnosti“ potřebuje čím dál víc lidí. Moderní i postmoderní ekonomika nestojí na sedláckých nebo rytířských ctnostech, ale rychlosti, pružnosti a schopnosti nakládat se symboly i texty. A tak se čím dál více lidí začalo podobat Židům: „Modernizace mění nás všechny v mobilní, vzdělané, výmluvné, pracovně flexibilní, psychicky komplikované a fyzicky choulostivé obyvatele měst.“
Dávné židovské specializace – obchod, právo, medicína, interpretace textů a zprostředkování – jsou nejzákladnějšími a nejvíce „židovskými“ činnostmi dnešní doby. Židé samozřejmě měli konkurenty. Jak pravil sociolog Max Weber, nejúčinnější způsob, jak být Židy bez židovství, vynalezli protestanti: byl to „judaismus bez humoru“. Tito judaizovaní apollinci, odhodlaní a byrokraticky výkonní, navíc vybavení vlastní verzí mesiášství, se vypravili do světa a na všech kontinentech rozšířili své vyznání podnikavosti a hygieny jako výrazu odhodlání udržet si identitu oproti cizím špinavcům.
Jeruzalémy na zemi
Jenže Evropa a po ní celý svět se požidovšťovaly i jinak. Jeden národ za druhým začal sama sebe chápat jako nové Židy. Židovské Písmo bylo přeloženo do národního jazyka, a zatímco raní křesťané přenesli Jeruzalém do nebe, ti novověcí si ho stáhli zpátky na zem a podle potřeby jej naklonovali.
Základním náboženstvím novověku se stal nacionalismus: „Každý stát musí být kmenem, každý kmen musí mít svůj stát. Každá metropole je Jeruzalémem, každý lid je vyvolený.“
Pro Židy měla nová doba dvojaký dopad. Brány ghett se otevřely, zákony, které je znevýhodňovaly, byly zrušeny. Otevřela se cesta k úspěchu. Jenže nástup národního státu znejistil všechny, kterým se nepodařilo připojit k většině. Pokud každý stát ztělesňoval národ, pak každý „vnitřní cizinec“ byl potenciální vlastizrádce.
Netýkalo se to jen Židů. V Asii a Africe, kde ve 20. století vznikaly národní státy podle západního vzoru, domácí apollinci začali vytěsňovat či vraždit místní merkuriány. Například ugandský prezident Idi Amin, který vládl v letech 1971 až 1979, vyhnal desítky rodilých indických obchodníků, podnikatelů a úředníků s tím, že „jim jde jen o zisk“. Indonéský vojenský a politický vůdce Suharto, jenž byl u moci do roku 1998, masakroval místní Číňany, stejně tak z Vietnamu byly vyhnány statisíce Číňanů.
Tuto zranitelnost zakusili i ti nejžidovštější: sami Židé. V moderním státu se ocitli jako nazí v trní, tím spíš, že struktury jako náboženské obce či širší rodiny, které je dříve chránily, se vlivem modernizace také rozpadly nebo se jich Židé sami vzdali ve snaze se začlenit.
Bezpečí hledali v náhražkách: bohatství, vzdělání nebo přimknutí se k většině. Jenže se ukázalo, že nic z toho nestačí. Doba, která byla nejvíce židovská, byla také dobou, která Židy nenáviděla.
Většina Židů se v určitém okamžiku spolehla na liberalismus a sekulární – neutrální – kulturu. Jenže ta tváří v tvář nacionalismu nevydržela. Ukázalo se, že nikdo nemluví „liberálštinou“, jednotlivé národy považovaly židovství a liberalismus za totéž a k obojímu cítily odpor.
Je ironické i logické, že obě velké apokalyptické vzpoury proti novověku, marxismus a nacismus, jsou také dvěma konečnými řešeními židovské otázky.
Útěk od židovství
Židé, zejména ti, kteří nehledali záchranu v náboženství, přicházeli s vlastními řešeními. I ta byla vždy nějak univerzální. Jedním z nich se stala psychoanalýza, výtvor židovského agnostika Sigmunda Freuda a jeho převážně židovských žáků. Yuri Slezkine chápe psychoanalýzu jako doprovodný jev liberální éry – psychoanalýza prý viděla bolestnou osamocenost emancipovaného člověka jako stav lidské existence. Terapií byl „liberální systém vzájemné kontroly“.
Jinou odpověď představoval marxismus, jehož německý autor se sice narodil jako křesťan, ale rodičům z židovských rodin. Karl Marx ve známém, antisemitsky vyznívajícím textu O židovské otázce hlásá nutnost „osvobodit svět od židovství“, které chápal jako esenci kapitalismu a ten zas jako uctívání peněz.
Nacismus, nežidovská vzpoura proti judaizaci novodobé kultury, žádal něco jiného: řešením je nikoli zbavit svět židovství, ale rovnou všech Židů. To, že se to nacistům z velké části podařilo, vedlo k dalšímu paradoxu: z Židů jako symbolu univerzálního zla udělali v západní kultuře univerzální oběť.
Vedle liberalismu a marxismu existovala ještě jedna židovská odpověď. Sionismus začal jako druh novodobého nacionalismu, ovšem aplikovaný na Židy. A tak zatímco se ostatní národy „požidovšťovaly“, sionisté chtěli z Židů udělat národ jako každý jiný. V době, kdy se ze zemitých Němců stávali obchodničtí merkuriáni, na svět přišel apollinský Izrael, stát „zemědělců“ a „vojáků“.
Je možné, že současný odpor západních intelektuálů vůči Izraeli koření v podvědomé nechuti k lidem, kteří se hlásí k národnímu státu, když ostatní se ho přinejmenším zdánlivě vzdali ve prospěch „univerzalismu“. Za všechno se ovšem platí. Jak dávno před zrodem Izraele poznamenal americký sociolog Thorstein Veblen, pokud sionismus vyléčí Židy z jejich bezdomovectví, připraví je také o jejich intelektuální nadřazenost. Už ji nebudou potřebovat.
Svatý Puškin
Autor Židovského století se narodil v roce 1956 jako Jurij Sljozkin, roku 1982 emigroval do USA. Přesto v centru jeho odborné pozornosti zůstává Rusko a tamním reáliím se věnuje také v knize Židovské století. Oprávněně: poté co se Rusko na konci 18. století zmocnilo části polsko-litevského státu, žila většina Židů právě pod nadvládou ruských carů.
Slezkine ilustruje jednotlivé události na osudech dcer mlékaře Tovjeho, hrdiny jidiš povídek spisovatele z přelomu 19. a 20. století Šoloma Alejchema a také známého amerického muzikálu. Část ruských Židů se vypravila na Západ, hlavně do Ameriky, a zvolila „liberální“ řešení. Další zamířili do Palestiny a stali se Židy nového typu. Nejvíce pozornosti však Slezkine věnuje Tovjeho dceři Hodl, která v Rusku zůstala a prožila tam komplikované 20. století.
Židé v Rusku se v mnoha ohledech „modernizovali“ více než ostatní. Žili ve městech, byli vzdělanější, flexibilnější a agilnější. A často připravení vzdát se i svého židovství, pokud jim to umožní okolí. Tuto možnost jim paradoxně přinesla teprve bolševická revoluce, a byť ji naprostá většina Židů nepřipravovala ani nevítala, vedla k novému fenoménu. Miliony sovětských Židů „konvertovaly“ k ruské kultuře. Zaplavily gymnázia i vysoké školy a staly se na desítky let dominantní silou ruské vzdělanostní elity.
Jak roku 1923 napsal jeden Rus svému příteli do Prahy: „Pokud je nyní ruská univerzita v Praze, pak židovská je momentálně v Moskvě.“ Tito noví Rusové odhazovali starou identitu a získali nové vyznání – někteří se stali pravověrnými marxisty, ale typičtěji spíše než v Marxe či Lenina zaníceně věřili v Puškina a mimořádnost ruské kultury.
Yuri Slezkine sleduje i další křižovatky tohoto vývoje, včetně konfliktu mezi bývalými Židy a jejich adoptovanou vlastí, ke kterému poprvé došlo už ve 30. letech během stalinského „hledání kořenů“. Nakonec se velká část Židů se sovětským systémem rozešla a tak jako ve 20. letech nový systém podporovali, od 60. let byli náhle nadproporčně zastoupeni v řadách jeho odpůrců. Často z podobných sociologických a psychologických důvodů.
To je příběh Židů, kteří zůstali v Rusku – mezitím se jich spousta vypravila do liberální Ameriky, sionistického Izraele nebo se opět proměnili v úspěšné merkuriány kapitalistického Ruska. Jenže Slezkina zajímají i ostatní Židé. A to včetně těch požidovštělých Nežidů, kteří se stali „mobilními, výmluvnými, pracovně flexibilními, psychicky komplikovanými a fyzicky choulostivými obyvateli měst“. Třeba jako čtenáři Slezkinových knih.
Jan Fingerland, Aktualne.cz, 19. července 2020
