Dvě hodiny práce denně. Co závidět a nezávidět přírodním národům (Ekonomie přírodních národů)
Nová kniha zkoumá, čím byli bohatí neandrtálci, indiáni i čeští venkované.
Velkou část knih o ekonomii a společnosti byste mohli osekat na docela banální osnovu: popiš problém, navrhni řešení. Často to nabývá mesiášských rozměrů, což skvěle vystihl Umair Haque krásným označením „průmysl zjevení“. Bažíte po Osvícení? Zmáčkněte tlačítko – BUY na Kindlu, PLAY na Khan Academy – a je to. Rázem víte, co dělat. Nejsou další otázky. Podložíte pod CML takovej čudlíček – a Země je hned mimo nebezpečí, konec světa se nekoná, budeme humidovat.
Haque ani já nechceme takové knihy pálit; on je ostatně sám píše a já často chválím. Důležité je ale číst i něco jiného. Tedy knížky, které neradí, které nevarují, které nelze vůbec nijak využít k získání moci či peněz. A přesně taková je Ekonomie přírodních národů Zdeňka Justoně. Šestisetstránková expedice po životě neandrtálců, prérijních indiánů, kalaharských !Kungů i našich venkovských prabáb.
Monografie jednasedmdesátiletého ekonoma a antropologa pojednává o ženách a mužích, vodě a ohni, válce a míru, bohatých a chudých, zimě a létu, domácím a cizím, vesnici a městu; o desítkách zmizelých národů; o tom, jak lidé hledali obživu a čeho si považovali. Nepodlehněte prvnímu dojmu: Justoň navzdory širokému spektru témat neplácá páté přes deváté a vyprávění vede suverénně. Jen nikde nedává jasný povel co si z toho odnést. Za sebe navrhuji tři závěry:
1. Naše představa „přirozeného“ je dosti umělá
Svobodná tržní směna zboží a služeb za peníze či za protihodnotu kdykoliv a s kýmkoliv? Manželství z lásky? Atomické rodiny? Národní státy? Práce od rána do večera? – Máloco mi po dni stráveném nad Ekonomií přírodních národů přijde tak málo „přirozené“ a „normální“.
Nechápejte to špatně: autor nijak nepolemizuje s (post)modernitou a ani já sám netvrdím, že mají lidé od všech těch skvělých vynálezů upustit. Pokud je ale chcete účinně bránit, začněte argumentovat něčím lepším, než že jsou přirozené. Protože prostě nejsou. Kdyby náš druh obýval planetu jeden den, neznal by je až do pozdního večera – někteří lidé dokonce ještě pár minut před půlnocí.
Zároveň odhalíte, kolik módních výstřelků má kořen ve vlastnostech, které jsou lidem dané po desítky tisíc let. Péče o postižené, například: paleolitci podle archeologických dokladů vykazovali mnohem intenzivnější pud solidarity než je standardem v internetových diskuzích. Nebo práskáte rukama „ó časy, ó mravy“ nad foodies, zhýčkanými labužníky s blogískem? Z brazilských indiánů Ňambikwárů byste se teprve zbláznili: „Jejich představu o ideálním životě splňoval sen o hojnosti pečeného masa a manioku. Proto o letním období hovořili, jako by šlo o ráj na zemi, zatímco zimní toulání savanou pro ně bylo jakýmsi indiánským očistcem. Na deštivé léto vzpomínali s viditelným vzrušením, které u nich vyvolávalo nadšení z gurmánských zážitků, zatímco o slunečné zimě mluvili s nezastíranou melancholií jako o době, kdy museli rezignovat na své kulinářské sny.“
2. Paleodieta z vás udělá lovce asi tak, jako z vás špagety udělají Itala
Justoňovy postřehy dílem potvrzují víru paleofantastů – fanoušků módní pravěké diety, která z jídelníčku ze zdravotních důvodů vylučuje potraviny mladší deseti tisíc let. Kniha připomíná, že se přinejmenším na některých místech po vynálezu zemědělství lidem paradoxně zhoršilo zdraví. Bylo to ale opravdu jen tím, že začali jíst dnes tolik odmítané zrní a pít mléko? Nemůže za předčasná úmrtí a civilizační choroby spíš to, že se lidé začali na poli dřít mnohem víc, než jsou tělo a mysl uzpůsobeny vydržet? To mi začalo vrtat hlavou nad pasážemi jako je tato:
„Pracovní týden !Kungů představoval 10 až 25 hodin práce jednoho dospělého člověka, sběrače nebo lovce. Kdybychom to chtěli srovnat s našimi dnešními vstupy práce, pak 17 hodin by byly dva naše pracovní dny za týden nebo při pětidenním pracovním týdnu asi 3,5 hodiny práce denně. (...) Tato čísla ukazují, že život !Kungů nebyl neustálý boj o živobytí, jak si mnohdy o přírodních národech myslíme. Naopak. Kalaharští obyvatelé měli přebytek času na jiné činnosti: na odpočinek, na zábavu a hry, na neustálé vyprávění historek, na tanec a rituální obřady, ale i na sexuální hrátky. Hodně času strávili na cestách, když navštěvovali své příbuzné v jiných táborech.“ Podobně na tom byli tanzánští Hadzové, kterým dokonce stačily k obživě méně než dvě hodiny práce denně, bez ohledu na roční období.
Pokud tedy chcete své křehké zdraví spasit odkazem pralidí a přírodních národů, nezapomeňte vedle jídelníčku upravit i svůj životní styl. Pracujte jen deset až dvacet hodin týdně, hodně odpočívejte a choďte na dlouhé procházky. Jednoho přírodního člověka totiž živilo území rozsáhlé stovky čtverečních kilometrů; čtyřicetičlenná rodina Austrálců potřebovala dokonce až 5200 kilometrů čtverečních pustiny; to je desetinásobek rozlohy Prahy. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je poněkud nedůkladné snídat vejce v kokosovém hnízdě – a pak SUVečkem odfrčet na čtrnáct hodin do klimatizovaného kanclu.
3. Co charakterizuje naši éru? Třeba tahle posedlost ekonomií
Jestli něco Ekonomii přírodních národů vytknout, tak to je lehce zavádějící název. Těšil jsem se na čtení o směně statků, o vlastnictví výrobních prostředků, o vynalézání abstraktní měny – tedy na ekonomii, jak ji známe z ekonomických rubrik médií. A hele, kniha je hlavně o pravidlech sňatků, přípravě jídla a vztahu živých k mrtvým. Justoň totiž ekonomii na začátku definuje „jako vztah, který se utvářel mezi přírodou a kulturou“. Pro mě je prostředníkem mezi námi a přírodou právě kultura, kterou nikoliv sám vnímám v širším významu: jako nehmotný prostředek adaptace člověka na vnější prostředí. Ekonomie a ekonomika jsou toho podmnožinou, ne samostatným mostem do přírody. Vím: detail. Ale některé čtenáře by to mohlo zmást.
Kniha nakonec svým názvem promlouvá i o naší kultuře. O éře, která fetišizuje ekonomii a odhaluje ji všude: v dobru i zlu, v rasismu i felaci. Poněkud paradoxně přes všechny ty chytré věci, které jsme o tvorbě bohatství a směně statků zjistili, pořád žijeme v permanentním strachu z chudoby, stagnace, nerůstu, propadů a kolapsů. Teskní jak Ňambikwárové v zimě.
Michal Kašpárek, Finmag, 21. března 2013