Podělit se o tu pomlčku!
Neznal jsem Michala Maršálka. Neznal jsem Albana Berga. A najednou znění, zjev! Má smysl dlít se svou touhou, šlapat svou pěšinu a věřit v rezonanci. Věřit, že jsou i jiní, kteří, s ohledem na vše, (ne)vědomě tlačí do našich pěšin stopu. Kráčejí v nich. Tvoří souznění.
Básnická sbírka Michala Maršálka Práce s mraky (Dauphin, 2012) dokáže právě tohle. Trhnout a třást, utvrdit v cestě. Jsem jeden ze všech, jsem ten, co šlape a zírá. Je možné zírat na zvuk? Jsem přesvědčený, že ano. Je možné zvuk popsat slovy? Jsem přesvědčený, že ano! A nejedná se jen o sekundární záznam? Nevím... Mohu zvuk chytit a psát, jak hraje mrak? Ano! Ano, ano, ano a tisíckrát ano! Vždyť mohu vše! Je jenom na mě, jak k věcem přistoupím a já k nim přistupuji právě takto. Nechám je znít. A nechám jiné, aby naslouchali. Na své cestě. A věřím, těm všem, co neznám, že tu jsou. že moje hudba je tu pro ně. že je tu pro sbírku, která vyjde v roce 2012. že je tu opera, kterou nedokončím (píchne mě moucha a zemřu – jak reálné). že je tu opera, o které někdo, 77 let po mé smrti, napíše básně. že o ní napíše básně, které knižně vyjdou 34 let po uvedení této opery, která se uskuteční 43 let po mé smrti. že si ty básně někdo přečte. že v něm vzbudí touhu, si mou operu poslechnout. že se ten někdo bude ptát – kdo je to ten Alban Berg, kterého nezná; že se ten někdo bude ptát, kdo je to ten Michal Maršálek, kterého nezná; že se ten někdo bude ptát, jak je to možné, že česká poezie (očima toho jednoho) dosud nezná Michala Maršálka, vždyť přece vydal už pět básnických knih, co na tom, že teprve od roku 2007. Jak je to možné? A je!
Práce s mraky... Co s nimi dělat? S těmi mraky? Zaplatit bezmála pět set korun a... zvibrovat se v nich. Nechat se vlát. Tak jako v titulní básni knihy: „Ptáci se ze zvyku lehce vznášejí nad těžkým světem. / Zkřížené ranní zvuky. / Smyčce vzduchu, / dolaďuje se. / Hluboko v souřadnicích / tažná křídla. / Ptáci ze zvyku lehce přelétají přes těžký svět. / Pracují mezi mračny / v křiku. / Pár bílých oblaků mění směr.“
Vojtěch Kučera, Texty, č. 60 zima 2012 – 13