dauphin

Rozevírání, spirituální až erotická lyrika Adama Borziče

Rozevírání je v kontextu současné české poezie pozoruhodným dílem hned z několika důvodů. Předně díky její schopnosti nastolit otázku po podobě spirituálního typu lyriky, který by byl adekvátní vůči současnému stavu kultury. V Rozevírání se přistupuje k spirituálním tématům z pozice osobního hledačství, které je koncentrováno na transcendentní vazby, ale zároveň nepřestává vnímat aktuální realitu.

Obdobu v současné české poezii bychom také těžko hledali pro Borzičovo pronikavé uchopení tématu rodové identity. Jeho erotismus rozehrává intenzivní významovou dynamiku mezi spirituální a erotickou rovinou výpovědi. Obdobně modelovaný je ostatně i sociálně-kritický aspekt sbírky. Sociální nespravedlnost je v Borzičových básních atakována intenzivně, byť ne s agitující přímočarostí. Borzičova angažovanost je primárně angažovaností citu, který nemůže zůstat chladným k žádné z podob nespravedlnosti a utrpení. Rozevírání je tedy sbírkou duchovní, společensko-kritickou, ale i milostnou a intimní.

Karel Piorecký, Čítárny, 26. prosince 2011

Rozevírání

Adam Borzič je jedním z těch, kteří rádi o angažované poezii hovoří i píší. Jako básník a člen literární skupiny Fantasía, s níž publikoval stejnojmenný sborník (Dauphin, 2008), bývá za angažovaného dokonce označován. Jeho souputníkovi Kamilu Bouškovi vyšla rovněž v roce 2011 kniha Oheň po slavnosti a byla kritikou celkem dobře přijata (uchází se dokonce o letošní Magnesii literu za poezii). Třetí člen skupiny Petr Řehák na sólovou sbírku teprve čeká.

Borzičovy starší básně – „pásma“ – byly velmi rozsáhlé, složitě členěné a přerývané mezerami. Za formální originalitou byl ovšem jazyk, kterému čtenář začal rozumět poměrně záhy. Jedna taková báseň, Červeň: korida, přešla ze sborníku do sbírky, a to do oddílu Teorie barev, kde jsou, myslím, ty nejpůsobivější Borzičovy básně vůbec. Jinak je autor v Rozevírání formálně mnohem přístupnější. Většina textů je kratší než dřív, do dialogického charakteru některých básní či skladeb rovněž není příliš složité proniknout.

Autorovy básně bývají obtěžkány biblickými či filozofickými motivy: „tam Kristus pokojně rozmlouvá / s Hekaté“, Sluneční stát, Marx atd., které ovšem v drtivé většině případů jako u jiných básníků (Petr, Hrdlička a další) nepramení z filozofie antické, nýbrž z filozofie mladší a z filozofie křesťanské (čímž připomíná básně Zelenky či Hradeckého). I díky tomu jsou jeho básně nápadné a nezaměnitelné.

Adam Borzič ovšem v žádném případě není usedlý fousatý mudrc, který sem tam utrousí nějakou tu moralizující perlu. Na mnoha místech je aktuální a společenský, a to i tam, kde nechává promlouvat staletí staré myslitele. V několika básních třetího a závěrečného oddílu Exekuce sluncí nechává střídavě znít hlas Bruna, Paracelsa či Campanelly (ty představuje krátkou notickou) a hlas svůj, který ale může znít třeba: „Ten den ostatně / i primátor Bém se překonal, / odcitovav Hanse Arpa“.

Sociální zájem a starost se v Borzičových básních neodehrává skrz humor, grotesku (jako u Kasala či Ctibora), přestože ve vážném textu občas vykoukne nějaký knedlíček vtipu: „Mé srdce není mé. / Jednoduchá facka.“ Anebo: „Věřím ohni, který se šíří / z osmahlé Kristovy hrudi. / Miluji jeho flusanec.“

Adam Borzič je autor citlivý, intimní (píše i milostné a erotické básně), a zároveň je intelektuálem nejhrubšího zrna. To všechno se podepisuje na jeho sbírce, kterou urazil od sborníku Fantasía velmi dalekou cestu.

Michael Alexa, iLiteratura, 22. března 2012