Takhle vypadá nacismus, takový je, když se na něj pouze hledí, když se zapomene, co o něm bylo řečeno a napsáno: z propasti obrovitého nic cosi řve, ozývá se křik, a není jasné, je-li to křik utlačujících, nebo utlačovaných; zvedají se ruce, a není jasné, jde-li o ruce vrahů, nebo k obraně pozvednuté ruce ubíjených, katů, či jejich obětí – pak je chvíli ticho, ale není jisté, odkud pochází, stejně jako předtím nebo jisté, odkud pocházejí výkřiky. To řve samo nic a z něj vychází i to ticho, když spolkne vlastní řev. Pak se znovu vyvalí řev z té nicoty, pouhý řev: to samo doširoka zející nic se veřvává do všeho, nač narazí, například do rodiny, řevem povelu, který roztrhne od sebe muže, ženu a děti, anebo vpadne do celého národa, který roztrhne vedví.
Těmto vyřvávaným povelům, jimiž byli Švarcvaldští nebo Holanďané vyrváni ze své země a deportováni do Ruska jako osadníci a jimiž byli východní Němci štváni do Lotrinska, záleželo méně na tom, aby byl rozkaz vykonán, jako na tom, aby se prostě řvalo: nicota se roztrhla v řev a řevem dále trhala a ničila vše, nač narazila.
Tak se umí rozeřvat pouze nic, které samo ví, že tu vlastně není, a řevem chce dokázat sobě i jiným svou existenci.
To je fenomenologický aspekt nacismu. Takhle nevypadá ani politický, ani sociologický nebo psychologický jev. Takovou tvářnost má pouze jev démonický.
Jen člověk, který nemá vnitřní kontinuitu, který žije bez souvislosti od okamžiku k okamžiku, musí svou existenci stále vyřvávat, aby se ujistil, že tu je. Sebe sama sobě i jiným neustále veřvává do vědomí pouze ten, kdo v každém okamžiku zapomíná, že je. Neustále se totiž ztrácí ve vlastní prázdnotě a nesouvislosti. Řvaná hesla, která nacismus v každém okamžiku vydával, nebyla určena naslouchajícím, lidu – platila především řvoucím samým: ti řvoucí, Hitler, Goebbels a jiní, chtěli sami sobě řevem dokázat, že jsou. Diktátor sám je tak nesouvislý a prázdný vinou své nesouvislosti, že teprve řvaním hesla zjišťuje, že existuje. To heslo vydává spíše pro sebe než pro jiné, sám sebe nejprve tvoří tím heslem, protože se neustále znovu ztrácí ve vlastní prázdnotě a nesouvislosti. Ale i ti ostatní, ti, co naslouchají, vznikají teprve řevem hesel, nechávají se jimi teprve stvořit. Proto jsou tak spjati se svým vůdcem, protože teprve jím byli stvořeni.
Jako by strom neustále volal: Já jsem strom, nebo ještě spíš jako kdyby kus plechu neustále řinčel: Já jsem kus plechu, aby sám sobě dokázal, že tu ještě je – je to komické a děsivé zároveň, a takový je řev nacismu: komický a děsivý zároveň.
Nicota už tu byla před Hitlerem, dosud však nikdy neměla vlastní výraz, hitlerismus dal nicotě výraz, který nicotě odpovídá – řev, ne řeč, neboť nicota žádnou řeč nemá.
Nacismus dovršil pouze stav vnitřně nesouvislého člověka. Není zapotřebí mnoho, aby se dospělo od života z okamžiku na okamžik k životu v nicotě, a život v nicotě je křik v nicotě.
II.
Nacista nežije z trvání a klidu, nýbrž z okamžiku a pohybu. Nejstrašnější však není jeho neklid, jeho dynamismus, nýbrž jeho klid, jeho nehybnost. Když je nacista dynamický, musí přece dělat i pohyby, které jsou také jiným lidem na světě běžné, musí pohybovat nohama a rukama a rovněž svaly v obličeji ne o mnoho jinak než kdokoli jiný, i když těchto pohybů zneužívá ke zlým činnostem. Ale v klidu, v nehybnosti patří pouze sám sobě, výhradně a jen své vlastní děsivosti.
