Cesta do hlubin čefurovy duše
Slovinec Goran Vojnović (* 1980) vzbudil se svojí prvotinou Proč na tebe každej sere aneb Čefurové raus! ve Slovinsku velké pozdvižení. Z hlediska uměleckého je rozhodně zajímavé a důležité, že kniha získala hned dvě slovinské literárními ceny. Vděčnější je ale historka dokládající, že slovinská policie je zřejmě chrabrá stejně jako ta naše (byť nejspíš sečtělejší), neboť na Vojnoviće podala (a brzy také stáhla) trestní oznámení kvůli hanobení slovinské policie. Jedna z kapitol románu se totiž jmenuje Proč je slovinská policie na hovno.
Návod na použití čefurů
To vše jsou ale v podstatě podružnosti. Hlavním důvodem haló, které se podařilo knize vyvolat je její již v názvu jasně zasazené téma. Čefurové je výraz, který se ve Slovinsku používá pro příslušníky národnostních menšin zemí bývalé Jugoslávie. Jsou natolik odlišní (fyziognomicky i svým stylem života), že jejich přijetí slovinskou většinovou společností je velmi komplikované. Třeba už proto, že čefurové samotné slovo čefur slyšené od Slovinců považují za nadávku, ale mezi sebou se tak označují v podstatě s hrdostí.
Vojnović pojal román jako takový „návod k použití čefurů“. Název každé kapitoly je uvozený slovem proč (Proč čefuři nemluví o sexu, Proč čefurové sedí v zadních lavicích, Proč čefur pouští muziku v autě na plný koule, ale i Proč jsem nedal bejzbolku starý čefurce nebo Proč sme s Acem čuměli na domovní zvonky na Pregláči). Hrdina Marko je středoškolák žijící na lublaňském sídlišti Fužiny. Tenhle podivný mix Jižáku a zanedbaných sídlišť severočeských měst je takový malý stát ve státě, hlavním město slovinských čefurů. Marko má sice slovinské občanství, ale bosenští rodičové do značné míry předučují jeho cestu životem s cejchem čefura na krku. S partou podobně „postižených“ kamarádů tráví čas sledováním fotbalu (byť slovinské kluby a slovinští fandové jsou pro čefury póvl), nadáváním na rodiče, hraním basketbalu (ve kterém je Marko docela úspěšný, ale o tuhle jedinou naději na „cestu ven“ brzy přichází) a marným toužením po sousedce, která pracuje jako televizní moderátorka, a z nudy a sebelítosti (i kvůli ještě mnohem problémovějším kamarádům, než je on sám) se pomalu začne propadat do spirály větších a větších průšvihů.
Ta vykořeněnost je věčná
Překlad bohužel nemohl vystihnout všechny vrstvy jazyka, pro které je román mimo jiné oceňován. Mixuje se v něm slovinština i další jazyky bývalé Jugoslávie; zmiňované jazyky rozhodně nejsou chudé na nejrůznější šťavnaté nadávky, takže text je občas velmi naturalistický. (Co se ovšem sexu týká je kniha velmi cudná; příběh takhle „nevinných“ podobné party kluků, která holky nemá a v podstatě je moc neřeší by v Česku působil nevěrohodně.)
Přestože se Markovi na samém konci podaří nespadnout na samé dno (paradoxně právě díky jeho kořenům, které ho do těžko řešitelné situace přivedly), nedá se rozhodně o happy endu mluvit. Teprve závěr knihy ukáže, jak je vykořeněnost druhé generace čefurů naprostá a beznadějná; jestli jejich rodičové patřili alespoň do země, odkud pocházeli, Marko už nepatří nikam. Vojnovićův román rozhodně nedává radu, jak tuhle vykořeněnost zmenšit, jak slovinský problém vyřešit. Rozhodně je ale velmi silnou výpovědí člověka bez domova, člena přehlížené národnostní menšiny. Tahle univerzální myšlenka může být hodně cenná i pro vnímavého českého čtenáře.
Jiří Vaněk, Knihožrout, 14. prosince 2011
