Jen třídit odpad nestačí
Je tomu půl století, kdy mladý a úspěšný debutant Josef Hanzlík ve sbírce Lampa umístil v podstatě programní milostné verše s názvem Smutná báseň pro Lenku. Poté následovaly diskuse naznačující, že jde o zastřenou kritiku tehdejších politických poměrů v komunistickém Československu.
V Československu v němž zakřiklí a bojácní lidé raději zůstávají v nenáročném soukromí: Vždyť to prý stačí: kupovat rtěnky a šátky v krámě, / zkoušet si, přít se, vybírat a říkat pro mne za mne, / vždyť to prý stačí: zaplatit a dostat za to svoje, / být klidný, hrát a nebát se, nemít nic, co bys projel, / vždyť to prý stačí: nevadit a říkat, vývoj - .
A nyní přichází Vít Janota z jiné generace a za jiné situace s rozsáhlou poémou pásmového apollinairovského typu Jen třídit odpad nestačí, v níž reaguje – zároveň s návraty do obecné i soukromé minulosti – na svou současnost: je mdlá jalová doba. Svou novou knížkou se zřetelně zařadil do sféry tzv. politické poezie, jejímiž protagonisty kdysi byli Jan Neruda a Svatopluk Čech, později Viktor Dyk či S. K. Neumann, nemluvě o Seifertovi, Halasovi a jiných, z nichž pochopitelně každý hlásal své ideje v duchu doby nebo vlastního poznání.
Po debutu K ránu proti nebi (2002), s klasickou formou pravidelných veršů s rytmy a rýmy, v nichž předestíral velmi dobře viděné momentky z běžného života, se postupně dostával k uvolněné širokodeché výpovědi, jak to ukázala skladba Praha zničená deštěm (2006). Ostatně na Janotovu originalitu a jeho vědomí o vlastním pevném místu v kontextu současné české poezie ukazují též názvy: cožpak básník pouze průměrný by si mohl dovolit titul Fasování košťat (2004), aniž by se znemožnil?
Jeho Jen třídit odpad nestačí je z rodu velkých výzev a plamenných odsudků lidské zaslepenosti, k nimž patří prorocká básnická vize Jana Zahradníčka Znamení moci napsaná nedlouho po hrůzách světové války a v předtuše dalších utrpení za nastupujícího československého stalinismu, nebo až ďábelsky zlověstná skladba Ivana Diviše Moje oči musely vidět (1991). Uvádí se, že dobří básníci jsou jako seismografy, které zachytí i nepatrné nastupující chvění země, nebo jako periskopy ponorek vidící i to, co je nad běžnou klidnou hladinou. Tak tomu bylo v české poezii na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kdy básníci po euforismu všeobecného nadšení, že nejhorší válka všech dob skončila, začali tušit, že něco přichází, co zatím nelze pojmenovat - také názvy sbírek leccos naznačovaly: právě roku 1930 vychází Kohout plaší smrt Františka Halase, Vladimír Holan posílá do světa Triumf smrti a Jan Zahradníček má Pokušení smrti. Čteme-li současné eseje a studie našich i zahraničních publicistů, shodují se v tom, že v dosavadním světě něco končí a zřejmě dojde k nějakému zlomu, což ostatně v jednom z posledních vystoupení vyjádřil i nedávno zesnulý Václav Havel.
Stejné tušení má i vizionářský autor strhujících veršů Jen třídit odpad nestačí.
Neví, co přijde po této době, která devalvuje a relativizuje: Jen musí člověk pochopit / že opravdový bod zlomu přichází nenápadně / právě jak nastuzení z průvanu. Jeho profétická poéma vyzývá k bdělosti: Je třeba být připraven na záblesky prozření / kdy se skřípavě pohnou desky času, nicméně Už se to nedá zastavit / černé mraky pouličních bouří zatahují obzor / svět se svíjí v bolestech bezmocně kope kolem sebe.
Janota je poeta doctus, básník s bohatým kulturním vědomím, ale také člověk s exaktním vzděláním a myšlením, podobně jako výstižně racionální Miroslav Holub. Proto používá i slov z odborné terminologie věd, experiment, fyzikální zákony, proměnná, entropie pasivity, gradient lhostejnosti aj. Tím navazuje také na prvopočáteční surrealisty, pro něž svět techniky a poezie téměř splýval, ovšem tehdy s notnou dávkou společenského optimismu, což vyjádřil zvláště Vítězslav Nezval svým Edisonem. Po téměř sto letech od raného Nezvala je ovšem Janota v nitru skeptik, i když jeho poéma v lecčems připomíná i nezvalovský proud simultánního a celostního vidění, kdy spontánní a zároveň nepatetické metafory plynou jako přirozený tok samozřejmého života.
Skutečně Jen třídit odpad nestačí / podrážkami sešlapávat / průhledné bubliny plastových lahví, vždyť Je třeba si zvykat / na bezvětří které následuje / po každém nezvratném přeskupení hmoty. Jaké bude to přeskupení hmoty dnešního světa, básník neví, přesto věří, že bude klidno a Se sladkou nevědomostí / s naivní důvěrou půjdeme hasit žízeň / v zahradních restauracích budeme mhouřit oči do nízkého slunce. Janota je vzdálen od jistého typu dnešní nejmladší poezie, jež si libuje v experimentech nebo „cool“ vulgarismech. Je jakoby sám, a přesto pevně vklíněný do toho nejlepšího, co dosud z naší poezie známe.
Doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc., literární.cz, 13. ledna 2012