Jaké je Místečko Jiřího Bigase? Smrt, sex a sem tam i soucit
V nakladatelství Dauphin vyšla nová kniha spisovatele Jiřího Bigase nazvaná Místečko. Po povídkových souborech Kdo se dotkne duhy (1988) a Vrahovice 119 (2008) je v pořadí již třetí knihou tohoto jihočeského autora. Čtenáře jistě zaujme svým osobitým humorem, tragikomickým nádechem a uvěřitelností vyprávěných příběhů.
Jiří Bigas nás ve své knize Místečko zavádí do uzavřeného prostoru jednoho malého městečka plného typických postaviček. Důkladně nás seznamuje s každou z nich, od klepny Ládky a hrobníka Mrtvíka, přes bývalého estébáka Krejzu a místního blázna Čunkala, až k okresnímu inseminátorovi a donchuánu Dánovi. My spolu s vypravěčem sledujeme příběhy těchto pozoruhodných lidí, studujeme jejich charaktery, a jak postupně pronikáme do jejich uzavřeného světa, pomalu se stáváme jeho součástí?
Je Místečko Vrahovicemi?
Kdo četl Bigasovy Vrahovice 119, jistě si dá dohromady, kolik je pět a pět. Stejně jako v předešlé knize nám totiž autor i zde představuje různé podoby pokřiveného lidství. Zatímco ale ve Vrahovicích mělo zlo jasnou příčinu ? nezakotvenost nových obyvatel Sudet, kteří se po odsunu přihnali bůhvíodkud, a jejich následná aklimatizace byla postižena dobou komunismu, Místečko si částečně ponechává svoji tajemnost. Zlo má zde téměř archetypální povahu, jakoby pramenilo z místa samotného.
Na rozdíl od Vrahovic, jejichž děj se odehrával v rozmezí let 1962 až 2009, a byl zaznamenán nechronologicky, děj Místečka se odehrává v blíže neurčené současnosti v průběhu jednoho roku. Zaměřuje se především na postavy tady a teď, ukazuje, co z nich vychovalo nehostinné prostředí v kombinaci se stejně nehostinnou dobou. Nebrání se ale ani vzpomínání na dobu minulou, která častokrát vystrkuje drápečky a v obyvatelích městečka probouzí staré viny, či naopak křivdy.
Dvacet osm příběhů, podobenství a mement
Kniha je rozdělena na dvacet osm relativně uzavřených a ostře vypointovaných povídek, které však na sebe chronologicky navazují. Každá z nich nese název jedné postavičky z městečka a věnuje se právě jejímu osudu. Uspořádání jednotlivých povídek neodpovídá jen časové, ale i tematické linii, o čemž svědčí i fakt, že krajní povídky, ústřední a závěrečná, nás obě zavádí na hřbitov.
V povídce ústřední kope hrobník Mrtvík hrob pro nevěstu samovražedkyni, jejíž štěrbinka už nikoho nepotěší. O jejím bližším osudu se pak dozvídáme v povídce následující. V povídce závěrečné pak Mrtvík exhumuje hraběnku, aby ji měšťané mohli se slávou doprovodit do hraběcí hrobky. Přitom ale vzpomínají na dobu komunismu, kdy hraběnka platila za třídního nepřítele a byla všemi obyvateli šikanovaná. A jeden svaluje vinu na druhého?
Důležitá je především symbolická role těchto rámcových povídek. Ty totiž dokazují, jak je život v Místečku cyklický. Zlo se přelévá z minulosti do přítomnosti a naopak jako písek v přesýpacích hodinách. Zatímco mladá dívka, která se zabila pro zlobu současného světa je téměř s lhostejností ostatních pohřbívána, hraběnka, která byla ještě před lety obyvateli města opovrhována, je naopak náhle oslavována. Nepřipomíná vám to něco?
Plejáda lidských neřestí
V městečku můžeme vysledovat všechny případy lidských neřestí – alkoholismus, prostituce, násilí, neschopnost komunikace, lhostejnost, zapomínání nehodící se minulosti. Obyvatelé městečka jsou zlí a krutí, ale nikoli bezdůvodně. Vychovalo je prostředí, ve kterém po celý život žijí... ale to přeci není omluva. Nebo snad ano? Sem tam se však vyskytne i soucit, láska, naděje, ale... měšťané sice dokáží politovat ženu týranou opilým manželem, když se však pokusí z jeho tyranie vyprostit a pokusí se ho zabít, odsoudí ji co vražedkyni.
Tragikomika i intertextovost
Autor vypráví tragické příběhy s humorným, často až groteskním nadhledem, užívá pořekadel a vtipných průpovídek. V přímé řeči si pohrává s vyjadřováním opilců a méně inteligentních jedinců, vtipně je paroduje. Komika se kumuluje jak ve slovním vyjádření, tak v charakteru postav, které jsou téměř do jedné lidskými karikaturami. Pod humorným povrchem se ale skrývají smutné a někdy přímo alarmující příběhy, které nastavují zrcadlo lidské společnosti. Nejedná se jen o dobu komunismu, falešnou morálku, ale především o zlo, které je v každém z nás.
Pozornějšímu čtenáři také jistě neuniknou intertextové odkazy na texty literárního kánonu, jako např. na Kafkův Zámek, Hrubínovu Romaci pro křídlovku anebo Babičku Boženy Němcové. Bigas tedy vypráví nejen zajímavé příběhy, ale zároveň si i se čtenářem hraje, ponouká k zamyšlení, ale také kárá. Způsobů čtení se nabízí hned několik, některé z nich jsem se pokusila v článku nastínit. Možná budete číst Místečko docela jinak. Hlavní otázkou ale je, zdali se vůbec odvážíte vstoupit do uzavřeného prostoru Místečka, které vás doslova pohltí a možná i odkryje to, co mělo raději zůstat skryto?
Pavla Šimůnková, www.topzine.cz, 21. listopadu 2010