dauphin

Bagately o Demlových dopisech Josefu Ševčíkovi, daseinsanalytických sbornících a užitečnosti aury Václava Hraběte

Minule jsem tady lamentoval nad osudem Demlových spisů. Podle všeho je nakonec vydá Dauphin, což je velice dobrá zpráva. Zatím se jako závdavek objevuje svazek korespondence – Carissime, kde se touláte? /Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic/ (Dauphin 2010). „Proč začínat právě s dopisy zapomenutému faráři a překladateli Josefu Ševčíkovi z Babic nedaleko Moravských Budějovic?“, ptá se Daniela Iwashita v úvodu. Inu, je to jistě oprávněné rozhodnutí, neboť léta 1904- 1911 byla pro Demla významná a „pan auditor“ byl v tomto období jeho dobrodincem. Deml tehdy intenzivně spolupracoval s Florianovým staroříšským Studiem, pro konzistoř se stává podezřelou osobou postrkovanou z fary na faru, je mu zakázáno „veškeré spisování“ i překládání: přichází nařízení „abych přerušil všechny styky s těmi osobami, které mě na výstřední cesty sváděly a od mého povolání odvracely“. V této atmosféře se stal Ševčík (u něhož Deml začínal jako kaplan a jenž ho k sobě přijal v čase jeho bezdomoví) básníkovou spásnou oázou pokoje. Nepochybně laskavý, trpělivý, klidný a chápavý kněz si získal Demlovo srdce. Adresoval mu vroucná slova, upínal se k němu, a shodou okolností byl nakonec svědkem jeho umírání. To se mu hluboce vepsalo do paměti a možná to byl i jeden z Demlových určujících zážitků oné doby. Vzpomínky na Josefa Ševčíka se budou v Demlově tvorbě i korespondenci vracet až do konce života. Práce editorek (Šárka Kořínková a Iva Mrázková) je výtečná. Snad přijdou rychle další svazky a plnohodnotné vydávání Demla se konečně rozběhne.

Jiří Zizler, Souvislosti č. 2, 2010

Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic

Dauphin vydal první svazek ohlášené ediční řady korespondence Jakuba Demla – dopisování s Josefem Ševčíkem. Demlovu osobnost není třeba představovat. Josef Ševčík, překladatel středověkých německých mystických textů, byl katolický kněz, v jehož farnosti v Babicích u Moravských Budějovic byl Deml v letech 1904 až 1906 kaplanem. Oba kněze pojilo pevné přátelství, jehož síly a zvláštní dojemnosti je celý přítomný svazek dokladem (Deml: „Sladký příteli!“ – Ševčík: „Milený příteli“; Deml: „Hle, jak osudné jest přátelství“) a jež skončilo Ševčíkovou smrtí roku 1911; byl jedním z mála, na kterého Deml nikdy nezanevřel a na něhož láskyplně vzpomínal celý život.

Knížka zachycuje listy z let 1903 – 1911; pro staršího Ševčíka (nar. 1857) to byl sklonek života, pro Demla však léta iniciační. Na kněze byl vysvěcen 1902; Ševčíkovy Babice byly jeho druhou farností – a navíc místem na půl cesty mezi Jaroměřicemi Otokara Březiny, Demlova gurua, a Starou Říší vydavatele Josefa Floriana. Právě s ním jsou Demlovy roky 1902 – 11 úzce propojeny: spolu pracují na poli umění a náboženství, spolu se ocitají v nemilosti brněnské konzistoře kvůli jejich příchylnosti ke zjevení lasalettskému. Do roku 1911, kdy Ševčík zemře a vztahy Floriana a Demla se ocitnou na bodu mrazu – Deml je ze Staré Říše do jisté míry vypovězen –, stihne Deml projít dvěma dočasnými zbaveními kněžské služby a roku 1912 je poslán do penze. Pro citlivého horlitele pro svátostnou povahu kněžství, jakým Deml byl, to byla strastiplná situace.

I jeho práce literární je teprve v začátcích: vyjma prací pro Florianovo Studium publikuje jen Notantur lumina (1907); všechna další, zásadní díla přijdou až později. A přece již tehdy poznáváme Demlovu osobnost schopnou oscilovat mezi zbožňující, absolutní láskou a jízlivou nenávistí (fascinace Františkem Bílkem na začátku dopisů po roztržku roku 1906, ilustrovanou lakonickými poznámkami k další Bílkově tvorbě: „Bílek tam zase má pár bludů“); spory s vlastními faráři (po celé sledované období Deml jen kaplanuje) a s konzistoří. Leitmotivem je vlastní chudoba a zdůrazňovaná bolest („Trpím velice. Trpím tím více, čím více mlčím.“). – Knížka je výstupem edičního semináře na FF UK redaktorek Ivy Mrázkové a Šárky Kořínkové a je připravena mimořádně pečlivě, opatřena vysvětlivkami, slovníčkovým jmenným rejstříkem a řadou příloh; škoda, že vydavatel neavizuje, jaké svazky budou následovat.

Pavel Šidák, A2 č. 18 2010