Škoda, že pražština poničila prózu o poválečném Sarajevu
Podat přesvědčivé románové svědectví o cizí zemi, nadto svědectví vyprávěné starou ženou, v er-formě (tedy ve třetí osobě) a bez přímých řeči, to je i pro protřelé prozaiky výzva a velké sousto. Knižně debutující Dominika Prejdová (1979), zatím známá především jako filmová publicistka a kritička, se do formálně náročného úkolu pustila se vší vervou, sympatickou vážností, se zaujetím, i když s výsledkem nejednoznačným.
Perspektiva románu Marijin dvor je vsazena do zkušenosti sedmdesátileté ženy žijící v poválečně zdevastovaném Sarajevu. Vypravěč sleduje starý dům, titulní Marijin dvor, v němž ta žena bydlí. Obydlí zjevně symbolizuje dosud nezhojené jizvy města: stěny s dírami po kulkách, ulice, na nichž leželi mrtví. (Ostatně nejsilnějším obrazem z celé knihy pro mě je závěrečná vzpomínka ženy na mrtvého mladého muže který měl nepřirozeně vyhrnuté tričko. Stará žena, sledující ten hrůzný výjev z okna zatoužila to tričko mrtvému spravit a myslela přitom na to, že podobné nosíval i její syn Marco před válkou.)
To už nikdo neuklidí
Prejdová v knize ústrojně rytmizuje motiv nepořádku v bytě nepořádku, na který žena – jinak sympaticky praktická a střízlivá – od války rezignuje. Jen těch věcí co tam zůstalo po lidech, kteří za války oním bytem prošli! Válka hodnoty zpřeházela a zbyl morální chaos, s nímž se hrdinka vyrovnává. Bez hysterie rekapituluje svůj život, snaží se ho pochopit, uchopit, promlouvá ke svým dětem k mrtvému muži, vysvětluje, omlouvá, pokouší se vyznat v protichůdných zprávách z novin a televizí. Potud jde o silný příběh, vedený ve zdánlivé nepříběhovosti, podaný nepřímo vnitřní monologem této ženy.
Kdo to vlastně mluví?
Vyznění Marijina dvora však problematizuje jazyk, místy doslova iritující. Nejde o to, že vypravěč podává příběh ženy obecnou nespisovnou češtinou (Pro představu: „Snaží se udržovat sousedský vztahy, stará se o Zoricu, i když ta je na ni nepříjemná, o domovnický věci... Dole ve sklepě si jeden mafiánskej soused zařídil podivnej sklad, v noci tam chodili jeho kamarádi a přinášeli a vynášeli věci bůhví odkud.“) Spíš je zarážející, s jakou ledabylostí – možná záměrnou, nicméně nedomyšlenou „neformálností“ – Prejdová píše slova jako maj, znaj, chráněj ji, choděj, vítězej... Těch hovorových koncovek je zkrátka tolik, až stírají odstín mezi vypravěčským subjektem a monologem ženy, byť je podáván zmíněnou er-formou, tedy nepřímo. Schválně jsem si zkoušela přepisovat v duchu tyhle věty třeba do brněnské češtiny, co to udělá – a je to zrovna tak praštěné, jako ta čeština pražská (kupříkladu: chrání ju, chodijó).
Tento autorčin zdánlivě jednoduchý formální grif znejasnil čirost a čitelnost textu natolik, až čtenář kolikrát neví, co vypráví a co si myslí vypravěč (potažmo autorka), a co si myslí žena, o níž spisovatelka podává svědectví. Třeba vám ta výtka zní jako recenzentská titěrnůstka, coby hnidopišství, ale ta stylistická moucha opravdu je koulí na noze celého románu. Ano – pokud se prozaik rozhodne pro takto náročnou formu, jakým je monolog ženy vedený er-formou, měl by být v jazyce přesný, co nejpřesnější.
Konec dobrý, ale ne vše dobré
Možná že Dominice Prejdové o nějaké stylistické nuance ani v nejmenším nešlo. Možná její ústřední a jedinou ambicí bylo podat nebanálně viděnou zprávu o poválečném Sarajevu, s empatií a zaujetím (což se povedlo). Pak se však vkrádá otázka: Neměla talentovaná pozorovatelka raději potlačit ambice napsat „čistou“ beletrii a pustit se do publicistické reportáže, do novinářské eseje z poválečného Sarajeva, do dokumentárního portrétu sarajevské ženy? Neměla napsat přímo dokumentární román? K tomu všemu je totiž v knize náběh. Přičemž ty nejsilnější pasáže z její faktograficky nabité knihy jsou právě ty, kde autorka coby vnímavá pozorovatelka dokáže ústy staré ženy civilně podávat emočně silné zprávy o stavu města. Kde rezignuje na vnitřní popis ženiných úkonů (a tedy na takzvaně vysokou literaturu) a „pouze“ působivě reprodukuje, přepisuje, co slyšela.
I když možná ani tohle není ten správný klíč k próze Marijin dvor. Prejdová se totiž ke konci románu vnitřně zkáznila, a i její předtím tolik ledabylý jazyk jako by byl najednou nesen tichou bolestí a vnitřní silou hrdinky. Závěrečná část monologu tak už opět čtenáře vtahuje do světa, v němž jedna docela obyčejná sarajevská žena bojuje proti důsledkům lidské tuposti a touží po řádu, který však už z principu neexistuje. A tohle morální poselství knihy, jistá osvětovost či nenápadná didaktičnost, je nakonec dalším z důvodů, proč přes velké rozpaky z jazyka Marijin dvor nezatracovat.
Dora Kaprálová, iDNES, 14. prosince 2009