Pavel Vítek a jeho Ptačí král a jiné básně
Jako první je tu Pavel Vítek (*1976) a soubor Ptačí král a jiné básně. Po čtení, při kterém se místy svíraly pocity zmaru a štěstí a do toho DG 307 respektive Pavel Zajíček v duchu vzpomínal... napsal jsem příběh tří měst / příběh smutku a ticha / příběh chaosu a příběh oslav / za voknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak... jsme se dostali k cíli, aniž bychom chtěli.
Největším plusem této krásné sbírky je především autorova citlivost pro vnímání sebe sama. Hovoříme o odstupu, kterým paradoxně vstupuje do své poesie, čímž ji jednak shazuje, ale zároveň zdůrazňuje vlastní smysl a její pokračování (Jak už jsem řekl: / Nic zásadního... v básni Tajemství či zvolání Ó, pardon v básni Ty ne! Ona!). Je to zkrátka pozice lidí, kteří nepřeceňují své schopnosti, přičemž to může být dáno jednak vlastnostmi osobitého charakteru stejně jako obyčejnou srandou.
Ta ovšem v celkovém pojetí knihy chybí.
Jde o ponurou, temnou a obrazotvornou publikaci nakladatelství Dauphin, jež sází zejména na pocity a stavy. Ty, oproti mnohem mladším autorům, považujeme za prožité a spatřené. Sbírce dominuje rozsáhlá a na pětadvacet částí členěná poéma Ptačí král (o souboji s démonem). Jde o jasnou konfrontační vizi sebe samého a znovu se tu nabízí ten již vyřčený odstup (pták, perspektiva, slabost, ovšem zároveň rychlost, život, kde se jinak umírá a další typické rozpory). Těm obrazům, charakteristickým pro temnotu a bolavost, se není třeba vyhýbat.
Volný styl autorova psaní se čte lidsky a přívětivě. Ovšem pokud bychom měli něco zdůraznit, je to až druhá část sbírky, kde jsou už po sobě seskládané „texty“ bez bližší časové či místní identifikace. To, že Vítek dovede psát a že cítí ty obrazy a že je umí přetavit v hroudu silných zážitků, dokládá následující sloka z básně Smíření. Tu mimochodem považujeme za vůbec nejsilnější zážitek z četby, protože po tomto už není potřeba nic dodávat:
Ostrý hrot tužky
skrývá tajemství řeky
hledající cestu
To je kumšt, mistrovství a dar.
Není třeba tuhle životem prošpikovanou sbírku hanět, naléhat na autora, aby se vyvaroval klení a vulgarismů či aby to občas zkusil svázat do pevnějšího tvaru (strof i rýmů), protože to už v tomhle věku nemá smysl. Jde navíc o učitele! Vítek nás kromě svých obrazů (vypíchněme ještě básně Noci, Jakubovi J. a především Lógr) potěšil již zmíněným odstupem, lehkostí, absencí opakování motivů (přirozeně to temno, smrt, děs a hrůza zůstává), jistou formou přirozenosti a hlavně nenucenosti. Chválíme.
Zdeněk Svoboda, Krajské LISTY, 14. září 2019
