dauphin

Úvod do kognitivní lingvistiky

S jistou dávkou obezřetnosti snad můžeme konstatovat, že do českého prostředí konečně začíná významněji pronikat jeden z v současnosti velmi populárních a ve světovém měřítku již tradičních přístupů ke zkoumání řeči a jazyka – experimentálně orientovaná psycholingvistika.

V relativně krátkém časovém rozmezí se totiž na našem knižním trhu objevily další dvě přehledové monografie, které informují českého čtenáře o základních tématech, koncepcích a problémech, jež věda nachází v prostoru, kde se stýkají jazyk a řeč s lidskou kognicí. Koncem loňského roku vydaná Kognitivní psychologie autorské dvojice Eysenck, Keane obsahuje více než sto stran podrobného výkladu o otázkách mentální reprezentace jazyka, jazykové produkci, recepci i ontogenezi, a tato témata navíc zapojuje do kontextu dalších základních oblastí zájmu kognitivní psychologie. Druhá z publikací, Úvod do kognitivní lingvistiky od Moniky Schwarzové, profesorky na univerzitě v německé Jeně, je pak již specificky lingvisticky orientovanou monografií propojující pohled jazykovědy s pohledem kognitivně orientované neuropsychologie. Po Sternbergově učebnici Kognitivní psychologie (která obsahuje i stručné a spíš výběrově koncipované oddíly věnované jazyku a komunikaci), skvělém Altmannově Výstupu na babylonskou věž (ten jako první seznámil obsáhleji českou lingvistiku s přístupem experimentálním a konekcionistickým) a po bez povšimnutí a bohužel jen v malém „univerzitním“ nákladu vydané krátké monografii Teoretické přístupy k osvojování gramatiky českého psycholingvisty Filipa Smolíka se tak nepochybně začínají vytvářet teoretické podmínky pro konkrétní primární výzkum. Přehled o možnostech už začínáme mít slušný.

Že kognitivní věda představuje jeden z nejbouřlivěji se vyvíjejících oborů současnosti, není žádnou novinkou. Překotnost, propletenost a multiparadigmatičnost momentální situace s sebou ale nese i jistá nedorozumění a pojmová zmatení. Je proto hned na začátku vhodné upozornit na jistou záludnost, kterou v sobě pro českého čtenáře název recenzované knihy Úvod do kognitivní lingvistiky skrývá. Kořeny této nejednoznačnosti sahají minimálně do osmdesátých let dvacátého století a vyrůstají ze střetu různých přístupů ke zkoumání vztahu kognice a jazyka (modelově a zjednodušeně z opozice mezi chomskyánským/modulárním pojetím a přístupem lakoffovským/experiencialistickým). Jak upozorňuje ve svém obsáhlém a zajímavém doslovu ke slavné knize George Lakoffa Ženy, oheň a nebezpečné věci její překladatel Dominik Lukeš, situace je ve skutečnosti ještě mnohem komplikovanější a souvisí s obecnou vágností a proměnami významu pojmu „kognitivní“. Podstatné ovšem je, že navzdory iniciátorskému propojování lingvistiky s kognitivní psychologií v pracích motivovaných nástupem tzv. chomskyánské lingvistiky jsou to právě lakoffovsky a holisticky orientovaní badatelé, kdo sebe sama označuje za zástupce kognitivní lingvistiky. A takto orientovanými pracemi byl termín „kognitivní lingvistika“ uveden i do českého jazykovědného prostředí, a je s nimi proto spojován. Práce pražské skupiny soustředěné kolem Ireny Vaňkové a Ivy Nebeské, týmu, který se k inspiraci kognitivní lingvistikou programově hlásí, reprezentují výhradně tuto její podobu. Je proto trochu terminologickým neštěstím a zároveň důležitým počinem, že Úvod do kognitivní lingvistiky Moniky Schwarzové svým obsahem přináší většinou informace o jiném než lakoffovsky kognitivním přístupu k výzkumu jazyka – o přístupu, který se ve světě označuje prostým termínem experimentální psycholingvistika (budiž překladatelsko-redakčnímu kolektivu ke cti, že na tato a jiná úskalí upozorňuje čtenáře explicitně v překladatelském doslovu).

O místy poměrně nepřehledných pohybech uvnitř prostoru kognitivních věd konečně svědčí i sama autorčina explicitně deklarovaná snaha nalézt pro své pojímání termínu „kognitivní lingvistika“ svébytnou charakteristiku, která nebude ani čistě lingvistická, ani psycholingvistická. To je do jisté míry obtížné, protože dostatečně dobře odlišit kognitivní lingvistiku v té podobě, v jaké ji ve své publikaci Monika Schwarzová představuje, od současné psycholingvistiky je úkol velmi nesnadný. Zdá se, že autorka pojímá spojení kognitivní lingvistika jako označení pro určitou verzi široce pojatého výzkumného programu, jehož funkcí je integrovat vědy o kognici takovým způsobem, aby výsledkem jejich bádání bylo vytvoření koherentní představy o všech základních pojmech, které si s sebou jednotlivé disciplíny nesou. Základem jsou přitom vícesměrné procesy ovlivňování mezi jazykovědou, psychologií, neurologií, ale i filozofií, informatikou a dalšími obory, jež se této interakce pod hlavičkou pojmu kognitivní věda účastní.

Základním rysem publikace Moniky Schwarzové je tedy představení kognitivní lingvistiky jako bytostně interdisciplinárního oboru, přesahujícího pouhé mechanické spojení psychologie a jazykovědy. Kognitivní lingvistika je svébytným (byť různě variovaným) programem integrujícím poznatky z několika vědních oborů s cílem přinést odpovědi na otázky pro vztahu jazyka a lidské mysli. Přestože bývá psycholingvistika považována za disciplínu spíše psychologickou (její počátky nalezneme opravdu na půdě psychologie, viz jména jako Skinner, Osgood, Miller, Johnson-Laird aj.) a lingvistika se zase v průběhu svého vývoje snažila nalézt vlastní, na jiných oborech nezávislý přístup, pokouší se kognitivní lingvistika nepochybně odpovědět na otázky po základech a specifikách lidského jazyka, vyvíjet procedury na testování lingvistických hypotéz a odpovídat na bytostně jazykovědnou otázku „co je to vlastně jazyk“ na základě vzájemného střetávání poznatků v obou oborech. Noam Chomsky vidí lingvistiku jako součást kognitivní psychologie, Monika Schwarzová pak dodává: „V tomto smyslu je 'kognice' obecnější pojem a 'jazyk' je v něm zahrnut. Proto je studium jazyka vždy součástí výzkumu kognice. Souvislost mezi jazykem a kognicí tak v žádném případě není jen dodatečným rozšířením lingvistické analýzy – studium tohoto vztahu je předpokladem každé adekvátní lingvistické teorie.“ (s. 31)

To, že čtenář bude seznámen se širší paletou přístupů ke vztahu jazyka a kognice než jen s úzce kognitivně lingvistickým pojetím vymezeným výše a že půjde především o tradici experimentálně orientovaného psycholingvistického výzkumu, naznačuje už samotná struktura práce. Po úvodních oddílech zaměřených na obecné otázky výzkumu a modelování lidské kognice (kapitola 1), metodologicky vymezujících vztah lingvistiky a kognitivní vědy (kapitola 2) a informujících o základních pojmech kognitivního výzkumu a architektuře lidské kognice (kapitola 3) kopírují kapitoly 4-6 klasické schéma, jež rozděluje psycholingvistiku na tři vzájemně propojené tematické okruhy: osvojování jazyka, jeho percepci a jazykovou produkci. Cíl práce odpovídá úvodově koncipovanému textu a je jasně formulován v předmluvě k prvnímu vydání: podat „široce pojatý přehled, který zachycuje řadu aspektů současného bádání, který by měl čtenáři posloužit jako orientační pomůcka a základ pro posouzení možností a aplikací kognitivní lingvistiky“ (s. 5) Že se to autorce daří, je možné prozradit už teď. O to víc potom zamrzí, že „současný“ v tomto případě znamená „z počátku devadesátých let dvacátého století“. Naštěstí má však i seberychleji se rozvíjející obor své pilíře a důležité milníky, jejichž znalost není o nic méně důležitá než povědomí o nejnovějších událostech a představit je znamená seznámit čtenáře s podstatou oboru (v případě psycholingvistiky navíc většinu z těchto milníků nedatujeme do minulosti hlubší než půl století). Úvody si většinou nekladou podrobnější cíle.

Zmiňované cíle a obsah své práce vymezuje Monika Schwarzová v krátké předmluvě. Její slova jsou přitom prvním příznačným (pochopitelně nezáměrným) dokladem vztahu naší lingvistiky k tomuto souboru pomezních přístupů. Autorka zde (ve vydání z roku 1996) připomíná, že „kognitivní lingvistika je mladá disciplína, která se v posledních deseti letech vyvíjí překotným tempem“ a že „se již stala jedním z nejdůležitějších jazykovědných přístupů“ (s. 5). To hluboce kontrastuje se situací v Česku v roce 2009, kde i přes nepřehlédnutelnou snahu výše zmíněné skupiny kolem Vaňkové a Nebeské o popularizaci jednoho z proudů kognitivní lingvistiky stále absentuje badatelské zázemí orientované experimentálně psycholingvisticky (projekty jako ELDEL jsou zahraniční provenience a stále orientované spíše logopedicky).

První kapitola knihy je věnována obecnému vymezení kognitivního paradigmatu a stručnému seznámení s jeho historií. Jsou zmíněny jeho kořeny vyrůstající ze střetu mezi behavioristickou psychologií a rodícím se mentalismem, stejně tak autorka nemůže opomenout příspěvek lingvistiky (Chomsky) a informatiky, filozofickou inspiraci zmiňuje zatím jen okrajově. V jednotlivých podkapitolách jsou nastíněna východiska základních moderních přístupů k pojímání lidské kognice: známou počítačovou metaforou zachytitelný funkcionalismus a jeho alternativa – konekcionismus. Autorka představí od osmdesátých let velmi vlivnou teorii modularity a alespoň v obrysech seznámí čtenáře se základními výzkumnými metodami, které se v experimentálně orientovaném kognitivním výzkumu používají.

Druhá kapitola má představit lingvistiku jako disciplínu kognitivní vědy, tj. rozpracovává autorčin předpoklad specificky kognitivního přístupu ke zkoumání jazyka. Takový přístup nelze dle Schwarzové redukovat ani na dosavadní lingvistiku, ani psycho- nebo neurolingvistiku. Prezentuje jej jako snahu o integrující odpověď na otázky po podobě lidské znalosti jazyka, po způsobech jejího osvojování, užívání a fungování neurálních struktur, které výše zmíněné umožňují. Tato základní témata považuje autorka za dosavadní předmět lingvistiky, psycholingvistiky a neurolingvistiky, kognitivní lingvistika je pak nejen propojuje, ale zároveň i zastřešuje obecným metodologickým předpokladem (viz s. 31). Velmi cennou, byť stručnou pasáží je podkapitola věnovaná pojmu psychologické reality, v níž autorka otevírá složité téma vztahu mezi lingvistickými modely a modely kognitivní psychologie (z hlediska empirické relevance). Druhá polovina této kapitoly je věnována ukotvení lingvistického výzkumu ve dvou základních kognitivně lingvistických paradigmatech – ve výše zmiňované teorii modularity a konkurenčním holismu.

Předmětem nejrozsáhlejší, třetí kapitoly jsou až na úvodní koncepční a teoretické vymezení především konkrétní otázky věnující se mikro- a makrostruktuře lidské kognice, pochopitelně ve vztahu k reprezentaci jazyka. Na stručně nastíněném pozadí psychofyzického problému (úzce spojeného s již zmíněnými tématy funkcionalismu, resp. konekcionismu) představuje Schwarzová neuroanatomický rozměr jazykové kapacity a především propojuje otázky jazyka s dalšími významnými a úzce souvisejícími tématy, jako je problematika paměti (zejména dlouhodobé) nebo klasické téma reprezentace pojmů (v psycholingvistice častokrát totožné s otázkami reprezentace významu: pro základní informace viz např. heslo „Semantic representation“ in: Gaskell, G. [ed.], Oxford Handbook of Psycholinguistics, Oxford, Oxford University Press 2007). Kapitolu uzavírá podle mého názoru opět cenná podkapitola „Kognice a reprezentace“, která podrobněji než je v podobně orientovaných publikacích běžné, informuje o problematice modality reprezentace znalostí, tj. o problematice mimořádně náročné, problematice s výrazně filozoficko-sémiotickým pozadím.

Jak bylo již řečeno, druhá část knihy je pak rozdělena do tří oddílů věnovaných klasickým tématům kognitivně orientované psycholingvistiky: osvojování jazyka, porozumění jazyku a jazykové produkci.

Kapitola o osvojování jazyka je pochopitelně komponována v souladu s existující opozicí mezi nativisticky a empiricky orientovaným přístupem. Autorka představí oba směry prostřednictvím prototypických teorií: pomocí teorie principů a parametrů (opět v kontextu teorie modularity) postavené do opozice vůči holistickému přístupu Piagetova kognitivismu. Zatímco teorii principů a parametrů reprezentuje v knize (nepřekvapivě) hlavně Chomsky (doplněný např. Bierwischem), s holismem je spojován kromě spíše obecně vymezené Piagetovy koncepce daleko konkrétněji orientovaný výzkum významných osobností psycholingvistiky (Slobin, Batesová, MacWhinney) a kognitivní lingvistiky (Langacker). Také tato kapitola (jako všechny ostatní) je ve shodě se současnou komplexní podobou výzkumu doplněna o (byť hodně zběžný) neurolingvistický rozměr problematiky. Speciální pozornost pak Schwarzová věnuje (ve shodě se svou profesní specializací) otázkám akvizice mentálního lexikonu, přesněji jeho sémantického komponentu. Tato podkapitola se opírá o představení a problematizaci klasické teorie Eve Vladkové (viz např. E. V. Clark, Ontogenesis of Meaning, Wiesbaden, Akademische Verlagsgesellschaft Athenaion 1979). Dotýká se problémů nejen obsahových (experimenty přinášející rozdílná data), ale i metodologických (problém ontologického statusu některých základních pojmů). Krátká pozornost je věnována rovněž tématu procedurální kompetence.

Problematika percepce řeči patří v oblasti psycholingvistického výzkumu k nejpropracovanějším. Tomu odpovídá i podoba páté kapitoly, která nás seznamuje prostřednictvím množství příkladů s problematikou procesu porozumění na jednotlivých rovinách (tj. na úrovni různých jednotek) jazyka. Na základě velkého tématu – otázek po vztahu strukturní a procesuální povahy reprezentace (Jaký je vztah mezi systémem znalostí a jazykovým procesorem a jakou podobu má jejich vzájemné ovlivňování?) a především na pozadí problematiky týkající se rozlišení mezi autonomními a interaktivními modely porozumění – věnuje autorka speciální pozornost výzkumům zpracování syntaktické a sémantické informace (na úrovni větné a textové). Zmíněny jsou sériové modely Fodora, Garretta a Bevera a interaktivní modely Marslen-Wilsona (problematika parsingu, tzv. garden path problém), v rovině textu je stručně představen tzv. mentální model Philipa Johnson-Lairda, větší pozornost je pak věnována známému Dijkovu &Kintschovu a revidovanému Kintschovu modelu zpracování textové informace. V této souvislosti je zmiňován i českému čtenáři alespoň trochu známý přístup de Beaugrandův a Dresslerův. Ústřední bod kapitoly představuje především otázka po interakci (a jejím časovém zařazení) mezi jazykovou a (šířeji i úžeji pojímanou) kontextovou informací. Zejména spojení problematiky sémantické s textovou otevírá i na velmi omezeném prostoru mnoho otázek, které implicitně vtahují do výzkumu obory jako literární věda, sémiotika, teorie textu nebo filozofie. Zejména výzkum v oblasti sémantiky může být pro lingvisty mimořádně zajímavý. A to nejen proto, že sémantika patří obecně k nejproblematičtějším úkolům jazykovědy. Ukázky možností empirického testování hypotéz týkajících se něčeho tak těžce uchopitelného, jako je charakteristika procesu porozumění, jsou i přes neurčitost a místy vágnost dosažených výsledků ohromnou inspirací. Témata sémantické dekompozice nebo sémantické specifikace apod. jsou dodnes otevřenými otázkami nejen pro kognitivní psycholingvistiku. Jako cenný ukázkový příspěvek k problematice porozumění představuje autorka výzkum anafory (prubířského kamene např. i pro modely z oblasti logické sémantiky) – jeho usouvztažnění s tématem paměti dobře demonstruje problematičnost rozlišování mezi tzv. jazykovou a nejazykovou znalostí.

Šestá kapitola, věnovaná jazykové produkci, staví do popředí výzkumu konstruování několikaúrovňových modelů takovéto produkce. Představuje výchozí zdroje dat, která slouží pro stanovování posloupnosti jednotlivých procesů při produkci, a opět zasazuje problematiku do širšího kontextu vztahu interaktivních a sériových modelů. Připomenuty jsou klasické příspěvky Fromkinové, Della, Levelta i Garretta – seznámíme se tak s dílčími závěry výzkumu řečových chyb, s tématem struktury tzv. lexical entry nebo s oporou pro model obousměrného šíření aktivace. Tak jako v předchozí kapitole i v této nalezneme oddíl věnovaný ukotvení výzkumu v podrobněji rozebraném konkrétním tématu. Problematiku anafory však vystřídá ukázka výzkumu produkce zaměřeného na fenomén reference. Autorka představuje několik experimentů a ukazuje, jak je toto téma vztaženo k výzkumu, který lingvistika již dlouho zná jako přístup pragmalingvistický. Opět nechybí ani neurolingvistická opora, tentokrát ukotvená v dokladech disociace a rekonvalescence u afatiků.

Knihu uzavírá kratičká sedmá kapitola nazvaná „Výhled“. Ta byla v době vydání německého originálu namířena do budoucnosti, která je pro nás již přítomností. Svou až bezobsažnou obecností a rozsahem (tři krátké odstavce) však neplní ani tak funkci rozvrhu, jako spíš „rétorického“ závěru, k němuž je těžké zaujmout nějaký postoj. V tomto případě to však snad není ani nutné.

Za současné situace není možné hodnotit vydání takového „Úvodu“ jinak než pozitivně. A to i navzdory tomu, že překlad se opírá – jak bylo již zmíněno – o druhé upravené vydání z roku 1996 (což zamrzí zejména pokud víme, že před nedávnem vyšlo v Německu vydání třetí, s největší pravděpodobností značně upravené). Neaktuálnost vybraných pasáží je totiž vykoupena tím, že knihou Moniky Schwarzové poprvé vstupuje do českého lingvistického kontextu v učebnicovém formátu přehled moderní kognitivně orientované psycholingvistiky.

Kniha se samozřejmě nevyhne (a ani nemůže) mnoha zjednodušením a přísně vzato nepřesnostem, čehož si je autorka sama vědoma a otevřeně to na několika místech přiznává. Tak v první kapitole prezentovaná opozice mezi funkcionalismem a konekcionismem slouží spíš jako ilustrativní vymezení extrémních pozic než podrobná analýza dané problematiky. Současná situace samozřejmě nabízí daleko subtilnější a kontinuální zaplnění prostoru mezi těmito dvěma východisky (viz např. G. F. Marcus, Algebraic Mind, Cambridge MA, MIT Press 2001; to však neznamená, že autorkou prezentovaná pozice nemá historické opodstatnění!). Navíc na „vině“ přitom nemusí být jen rozsahovými možnostmi vynucené ilustrační vyhrocení daného sporu, ale třeba i fakt, že v době druhého vydání knihy se konekcionismus stále nacházel spíš ve své počáteční etapě a od té doby byla kognitivní věda pochopitelně svědkem progresivního vývoje uvnitř daného paradigmatu. Stejně tak nejspíš není možné absolutizovat ve druhé kapitole uvedené tvrzení o zkoumání vztahu mezi jazykem a kognicí jako nutném předpokladu každé adekvátní lingvistické teorie. Jakýkoliv výzkum a s ním spojené teorie jsou vždy orientovány k účelu a k interním otázkám daného přístupu. Kognitivní lingvistika možná představuje jeden z nejzajímavějších, ale nikoliv nějak privilegovaných přístupů ke zkoumání jazyka. Jak varuje ve svém slavném článku („Význam významu“, in: Peregrin, J. [ed.], Logika 20. století. Mezi filosofií a matematikou, Praha, Filosofia 2006) už Hilary Putnam (v knize též zmiňovaný, bohužel v přechýlené podobě jako Hilary Putnamová), musíme se vždy zajímat o to, jestli náš model jazyka má konstitutivní vlastnosti lidského jazyka! To však nejspíš nevylučuje ze hry jiné přístupy než přístupy kognitivní. Ve třetí kapitole zmiňovaný psychofyzický problém má také složitější strukturu, než by se z prezentace Moniky Schwarzové mohlo zdát (funkcionalismus nemusí být pojímám jako přímý protiklad fyzikalismu – někdy bývá dokonce vykládán jako typ nereduktivního fyzikalismu), na druhou stranu nebývá v takovýchto úvodech časté, aby byl tomuto složitému problému věnován byť jen minimální prostor! Specializované kapitoly zabývající se jednotlivými oblastmi psycholingvistiky by dnes samozřejmě nabízely informace doplněné o celé jedno desetiletí intenzivního výzkumu a kvůli omezenému rozsahu nemohou představit všechny alternativy. (Šestá kapitola by mohla nabídnout např. produkční model Caramazzův, informace o anafoře v kapitole páté jsou sice zajímavé, ale mohou být v jistém ohledu jednostranné: faktor vzdálenosti mezi antecedentem a anaforickou jmennou skupinou představuje komplikovanější téma. Rovněž empirický přístup pojímaný jako opozice vůči nativismu by dnes už asi výrazněji reprezentoval např. Michael Tomasello. A velmi sledované téma jazykové recepce – problematiku čtení autorka rovněž netematizuje.) Nemálo uvedených témat navíc můžeme již dnes nalézt i v česky psaných textech (o modelech produkce informuje poměrně podrobně Denisa Bordag v článku „Modely řečové produkce v současné psycholingvistice“, Slovo a slovesnost 66, 2005, s. 180-193, problematiku osvojování gramatiky řeší podrobněji Filip Smolík ve výše uvedené publikaci, otázky porozumění jsou obsáhle zpracovány v Eysenck – Keanově knize atd.). Přesto nelze dané kapitoly v žádném případě považovat za neinformativní nebo podstatně zavádějící. Např. kritika tradice analytické filozofie v oblasti výzkumu anafory (s. 150) nepůsobí sice úplně přesvědčivě, nepostrádá však jistou relevanci.

Text Úvodu do kognitivní lingvistiky je také místy poměrně hutný. Jeho obtížnost přitom není ani tak důsledkem teoretické náročností předkládaných údajů, jako spíše vyústěním autorčiny snahy vměstnat do malého prostoru maximum informací. Schwarzová se místy nevyhne zkratce, která nepřipravenému čtenáři (což je ale čtenář primární) v podstatě nepřináší žádnou použitelnou informaci (např. popis Jackendoffova přístupu na straně 44, obecně holistická podkapitola 2.3.2). I nutné (a vědomé, implicitně přiznané a nemanipulativní) vytržení z kontextu může totiž nejen zavádět, ale vlastně blokovat porozumění (v pravém slova smyslu). Cílem úvodu je proto spíš předkládat problémy a vytyčovat obecné směrové ukazatele na cestách vedoucích k řešení. Může se to zdát paradoxní, ale úvod vyžaduje nejen zkušené autory disponující vhledem schopným hierarchizace a selekce (a schopné unést vědomí oddělování spojeného a nezdůvodňování zdůvodnění žádajícího), ale vlastně také čtenářsky mimořádně gramotné příjemce, kteří rozumí funkci takovéhoto typu textu a jsou schopni s nimi na základě tohoto vědomí pracovat. Úvody kladou především otázky na které skutečně odpovídá teprve další studium.

Ani výše uvedené komentáře by však neměly zastínit, že Úvod do kognitivní lingvistiky je kvalitní publikací napsanou se značným přehledem. Stejně tak je zřetelné, že je zároveň psána s určitým obecným vědním přesvědčením a postojem. A právě to pomáhá posílit textovou koherenci jednotlivých kapitol a alespoň částečně se tak vyrovnat s určitou juxtapoziční strukturou prezentace informací, v úvodových publikacích velmi častou. Autorka se snaží neabsolutizovat (uvádí aspoň v odkazech alternativy) a je potřeba vyzdvihnout její permanentní snahu zapojovat uváděné informace do širšího kontextu. Tím se jí i na malé ploše daří naplnit důležité poslání textu – svými tvrzeními nás nejen informuje o tématech, teoriích a kontroverzích, ale – kde je to možné – i vede k otázkám po základech, fundaci věd o člověku (např. v jakém netriviálním smyslu se může jedna věda odvolávat pro opodstatnění svých hypotéz a teorií na výsledky vědy jiné). Autorčin zájem o problematiku významu je zřetelný, ale nezastírá jiné aspekty výzkumu. Je příjemným zjištěním, že Schwarzová nešetří již tak omezeným prostorem na uvedení do oblastí sice těžko uchopitelných, ale svou obecností základních (nestandardní rozsah mají např. pasáže věnované problematice podoby mentálních reprezentací, prostor je věnován také metodologickým východiskům, viz kapitolu 2 a autorčinu prezentaci základních otázek ilustrujících nepřímo i vývoj věd o jazyce).

Jak bylo naznačeno výše, kniha je strukturována klasicky a nutno dodat, že racionálně a přehledně od úvodních obecně orientovaných oddílů následovaných oddíly specializovanějšími. Každý oddíl je navíc uzavřen stručným shrnutím (což posiluje v pozitivním slova smyslu učebnicový charakter monografie) a samostatnou podkapitolou věnovanou výběrové bibliografii. Ta je pochopitelně vztahována k jednotlivým v kapitole probíraným tématům a usnadňuje tak cestu k rozšíření informací o čtenářem preferovaných tématech. Závěrečná bibliografie je tedy velmi bohatá a kombinuje literaturu přehledovou s literaturou specializovanou. Její jedinou zásadní nevýhodou však zůstává výše zmíněná neaktuálnost, nepříjemná pochopitelně zejména u specializovaných textů.

Velké plus publikace v oblasti literatury pak představuje její redakční doplnění o zdroje dostupné v češtině a slovenštině (podobně tomu bylo i v případě Altmannova Výstupu na babylonskou věž). Co lze textu vytknout z hlediska redakčního zpracování, je nepříliš kvalitní obrazová část publikace (reprodukce jsou málo zřetelné), soupis česky a slovensky psané literatury k tématu by mohl obsahovat i některé další tituly (Pstružina, Koukolík), Chomského budete v seznamu literatury marně hledat pod CH. Poněkud podivně se jeví také uvedení Dagmar Magincové ve funkci jazykové redaktorky textu (Dagmar Magincová se podle svých vlastních slov na přípravě textu vůbec nepodílela). To ale dobrou zprávu o vydání užitečné knihy naštěstí nepřehluší.

Marek Nagy, Aluze č. 1 2009