„Pštros nakonec podlehne své prostoduchosti a jedním vypouleným okem vyhlíží z písku... I kdyby mě někdo četl, měl dobrou vůli, věnoval mi tu nejvyšší pozornost a sledoval mě s nejvyšším odhodláním, stejně nedojde k obnažení. Neboť nahost, propadání, pokorná prosba jsou zprvu jen pojmy vedle jiných. I když souvisejí s vyloučením výmluv, tím že rozprostírají pole vědění, zůstávají samy ve stavu výmluv. Tak v nás pracuje diskurs. Obtíž je v tom, že slovo ticho je stále ještě hlukem, mluvit samo o sobě znamená představovat si, poznávám, a abychom přestali poznávat, museli bychom přestat mluvit. Písek dovolil očím, aby se otevřely, a já jsem promluvil; ve chvíli, kdy jsem přestal unikat, mě slova, která slouží jen k úniku, k němu opět přivedla. Oči se opravdu otevřely, ale neměl jsem to říkat, měl jsem zůstat strnulý jako zvíře. Chtěl jsem mluvit a slova jako by nesla tíhu tisíce spánků a mé oči jako by předstíraly, že nevidí, se pomalu zavřely.“
