Vánoční snění (Krkonošské pohádky)
Pavlík a Pekař
„Konečně že jdeš. Čekám na tebe jako kočka na pohlazení a ty si chodíš kdoví kde,“ řekl muž v bílé košili a bílé zástěře. Zamoučené ruce si utřel o zástěru a pak se chytl za hlavu.
„Jen kdyby to těsto tak rychle nevzcházelo! Práce mám až nad hlavu. Přilož do kamen pět polínek a míchej „vodvárkou“, aby nevytekla. A co že máš nedělní kalhotky? Jít k peci v nedělním ustrojení, to je tak nápad. Na, vezmi si zástěru. Ještě že jsem si jich koupil pět. A dělej, práce mám až nad hlavu.“
„Kdo to jen je, že mě tak komanduje? Tatínek to není, učitel taky ne, a dělá, jako by na mne měl kdovíjaké právo,“ myslel Pavlík.
„Pospěš si, pospěš. Než bude pět hodin, musíme být hotovi.“
Pavlík si zavázal zástěru a postavil se ke kamnům. „Vodvárka“ bublala a sladce voněla. Muž, který měl práce až nad hlavu, zatím hnětl plnou dížku těsta. Jen odkud ho Pavlík zná? Jedno oko větší, druhé trochu šikmo posazené, jedním koutkem úst se usmívá, druhým škaredí. Ale vždyť je jako ten dřevěný panáček, který přečkal celý rok v krabici s domečky. Jenže ten byl nehybný, dřevěný, a tenhle je bystrý jako sýkorka modřinka.
„Moc si mě neprohlížej. Vždyť mě dobře znáš. Jednou sis se mnou hrál několik dní. Měl jsi chřipku a babička mě vzala z betléma a dala k tobě do postýlky.“
„Jak je to možné? Vždyť vy jste velký člověk a ne panáček.“
„V betlémě před Vánocemi je všechno možné,“ řekl muž, který měl práce až nad hlavu. „A teď nejsem žádný panáček. Jsem Pekař.“
„A kde to vlastně jsem?“
„Kde by. Přece v betlémě. Mám tu pekárnu, nevidíš? Zítra sem přijdou ostatní panáčci, beztoho budou mít hlad. Musím jim napéci koláčů a štědrovnic. Skoč do kůlny pro dříví. Ale nejméně pět polen. A dej je do síněk peci. A dones tam taky škopík vody. Musím zavlažit pec. Tolik práce, tolik práce a za chvíli bude pět hodin!“
Jak je to jen možné, že z malého dřevěného panáčka je velký pekař? Nebo že by se Pavlík zmenšil do velikosti darovníčků?
V betlémě je všechno možné. A Pavlík se tu vůbec nebojí, zrovna jako by byl doma. Běžel do síně, zrovna takové, jakou měli doma, v kamenné zdi červeně svítily škvíry ve špatně přiléhajících plechových dvířkách, v komíně hučely plameny. Za síní byla kůlna a v ní hranice polen, mnohem delších než ta, kterými topil v kuchyni. Přinesl jich pět k peci, přivlekl tam i škopík s vodou. Pekař přiběhl, dlouhým pohrabáčem prohrábl nístěj peci, přiložil pět polen a poručil dalších pět do zásoby (jako by to nemohl říci hned, že jich má přinést víc) a už zase hnal Pavla k plotně míchat „vodvárku“. Sám odkudsi přivlekl ohromnou kamennou pánev a bidlo a těžký kamenný talíř, sestavil je na stolec a pak poručil:
„Vodvárka už bude, můžeš ochutnat, ale nespal si jazyk; dej hrnek na kraj plotny, aby se už nevařila, a pojď, budeme třít mák.“
Pavlík ani neměl čas ochutnat ovocnou míchanici, i když tak svádivě voněla. Cestou k pánvi mu přišlo podívat se oknem ven. Liduprázdná ulice, bílé domky s červenými stříškami nebyly teď obydlené, z komínů se nekouřilo, ani pes nezaštěkal.
„Koukáš, že tu nikdo není? Počkej zítra, to bude národa! A té radosti! Jo, před Vánocemi mají lidé radost a my darovníčci nejvíce. Darovat dává větší potěšení než brát. Škoda, že to platí jen v betlémě. Proto já jsem se schoval mezi domky, když dědeček ukládal betlém, abych mohl udělat někomu radost.“
Tak vida, on ten Pekař je hodný, už se ho Pavlík nemusí bát. Chopili se bidla, Pekař ještě nasypal máku, a třeli. Drh, drh, mák měl zrnka velká jako hrách a oleje v nich bylo, že zrovna tekl. Aby práce rychleji ubíhala, začal Pekař zpívat takovou rychlou koledu: „Hopsa, pacholátka, vzhůru vstávejte...“
Ten verš opakoval pořád kolem dokola. Když už to bylo Pavlíkovi divné, zeptal se: „Ta koleda nemá více veršů?“
„Má jich mnoho, ale jednak si je nepamatuji, jednak nechci ty své kamarády v bedně předčasně budit. Ať si do pěti pospí.“
Mák byl už měkký a kyprý, Pekař jej osladil, přidal pět druhů koření a rozředil troškou mléka a ty, hochu, míchej, já budu plést štědrovnice. Pět štědrovnic snad stačí, když ještě budou koláče.
A tak Pavlík míchal na plotně makovou „vomastu“ a Pekař vyvalil z dížky kopec těsta, vyhrnul rukávy a chystal se péci.
„Vy nedáváte do těsta hrozinky?“
Pekař zůstal, jako když vedle něho uhodí hrom.
„Ještě že tě tu mám. Tak to dopadá, když má jeden práce až nad hlavu. Pět sáčků jsem nakoupil a málem bych na ně zapomněl.“
Vysypal hrozinky do těsta a znovu válel a natahoval a pak vyvaloval válečky a splétal je a srovnával, až měl na vále pět vánoček jako malovaných. Na pět plechů dal po archu bělostného papíru, na něj položil po vánočce a už spěchal k peci.
„No jo, no jo, pec už je připravená, ale štědrovnice ještě musí chvíli vzcházet. Zatím doděláme 'vomastu'. Ty míchej, já ji ochutím skořicí a řebíčkem. A co ještě dává maminka do 'vomasty'? No jo, taky nevíš a já to už pozapomněl.“
Ochutnal, mlaskl, pak řekl: „Nic tomu nechybí. Je dobrá, a když někomu nebude chutnat, ať nechá být.“ Ale Pavlík věděl, že koláče budou určitě chutnat, že nikdo je nenechá být, protože ta „vomasta“ byla sladší než med, voňavější než růže a hladší než samet.
„Teď půjdeme sázet,“ rozhodl Pekař. Otevřel vrátka u pece, pohrabáčem vyhrnul ven popel a oharky, pochválil si, jak pěkně je kamenný vnitřek vyhřátý, horký popel odnesl do popelnice před domem a teď, Pavlíku, nos.
Plech s vánočkou posadil na širokou dřevěnou lopatu, zasunul do pece, tak nějak to chtěla dělat čarodějnice s Jeníčkem a Mařenkou, prudce trhl zpátky a plech si sedl přesně tam, kam Pekař chtěl. Pět plechů zaplnilo celou pec; Pavlíkovi vrtalo hlavou, proč muž, který má práce až nad hlavu, počítá všechno na pět. Zeptal se ho a dostal odpověď málo uspokojivou: „Protože mám pět prstů.“
Vrátka pece překlopil mokrým hadrem, občas i vnitřek zavlažil mokrým věchtem slámy, Pavlík ty úkony počítal a bylo jich taky pět.
Pekař zatím vyklopil z dřevěných neciček další kopec těsta.
„Připrav dalších pět plechů a dej na ně papíry, podej kilové závaží z police, koukni do pece, nepálí-li se některá štědrovnice, počkej, ty bys tomu nerozuměl, podívám se sám, raději nastrouhej tenhle kus perníku, práce je až nad hlavu.“
Pane, ty vánočky, ty byly! Zlaté a tak trochu dorůžova, hrozinky se na nich leskly jako knoflíčky. A té vůně!
Pavlík je pomohl odnést na dlouhou lavici do světnice, aby pomalu vychladly. Však babička je také nedávala hned do komory. V komoře není větrání, teplé vánočky by nadchly plísní.
Ale to už Pekař hnětl těsto na kulaté placičky, Pavlík do nich kilovým závažím vytlačoval jamky a ty plnili „vomastou“. Pět plechů zaplnili a ještě zbylo těsta na dalších pět. „Vomastu“ posypali sladkou moučkou, tuze dobrou, ale jak ji Pekař dělal, to se Pavlík nedověděl. Každý pekař má nějaké tajemství. Pekař už nenaříkal na množství práce, pozpěvoval si koledy a ze žertu otřel Pavlíkovi o tváře plnou hrst makové „vomasty“. Pavlík se nestačil olizovat. Koláče v pece zlátly, zvláště když jim Pavlík omázl okolky žloutkem, voněly, hm, to by se to jedlo!
„Teplé koláče nejez, bolelo by tě břicho. Až vystydnou, najez se podle chuti. Já nejsem lakomý a mým úkolem je dělat lidem radost,“ pozpěvoval si Pekař na melodii Nesem vám noviny. Někde mu to do taktu nevycházelo, ale to on už slovo zkrátil nebo natáhl a bylo dobře. Uklidili nádobí, i podlahu zametli, Pekař byl stále veselejší.
„A teď si uděláme ještě jednu radost. Vezmi lopatku od kamen, já se ozbrojím krumpáčem a jdeme. Ten kbelík vezmeme taky.“
„Kampak jdeme?“
„Kam? Budou z nás zlatokopové. Pět koláčků vezmi do košíku.“
„Povedly se. Zrovna takové maloval pan Lada.“
„Pan Lada?“
„Ten, co namaloval kocoura Mikeše a kozla Bobeše.“
„Kocoura? Pánbůh chraň před kocourem.“ Loni kocour Morák skočil do betléma, jako by to byla kočičí procházka na lomenici. Na ní se vyhřívá v létě, v zimě by se mu líbilo v betlémě, protože pod stropem je taky teplo. A jak tak skočil, pět mých kamarádů shodil na zem; některému se ulomila ručička, jinému se ulomila v nártu noha, ještě že je dědeček zase dal do pořádku.
Na to se Pavlík pamatuje, trakařníkovi dokonce upadly obě ruce, dědečkovi se dlouho nedařilo slepit je s tělíčkem a trakařem.
Vyšli z domku, propletli se mezi několika chalupami a přeskočili potůček. Ano, ten potůček Pavlík zná. Dědeček jej vždycky znázorňuje proužkem staniolu, ale dnes v něm opravdu bublala voda. Odkud tekla a kam, to Pavlíkovi už nevrtalo hlavou, v betlémě je všechno jiné.
Za potůčkem byly jesličky, dnes ještě prázdné, pastviny za nimi také ještě byly bez oveček. Na pastvině byla první, druhá, třetí skalka, ale Pekař se zastavil až u páté.
„Tady to bude. Alespoň mi to Skalníček poradil. Však za to dostane pět koláčků.“
„Copak tu je opravdu skřítek Skalníček?“
„Teď spí. Když se o něm nemluví, spí. Lidé o něm teď nemluví, ani nevěří, že nějaký Skalníček je, proto spí a spí. Ale vůně koláčků ho probudí. Určitě ho zítra uvidíme.“
Pekař kopl krumpáčem do skalky, až se zajiskřilo. Vykulil se bílý křemínek. A jak kopal, křemínků přibývalo, za chvíli jich měli plný kbelík.
„Uf, uf,“ prohýbal se pod tou tíhou Pekař, když jej vlekl do svého domku. Doma větší kousky potloukl paličkou na prach. Křemen je kámen tuze tvrdý, ale v betlémě se drtil jako perník.
„Teď ho ještě budeme třít,“ řekl Pekař docela samozřejmě, jako by to byl mák. Nasypal do pánve a třeli, až z křemene byla běloučká moučka.
„Vidíš ty zlaté tečičky? To je ryzí zlato. Nefalšované zlato. Až přijdou tři králové, uděláme jim radost. Nevšiml sis, jak mají ty koruny sešlé? Jak ty dary, které nesou Ježíškovi, stářím ztratily lesk? Všechno opravím, všechno pozlatím ryzím zlatem,“ radoval se Pekař.
„Jen jak je oddělíme od křemene?“
„Copak sis nevšiml, jak maminka oddělovala zrnka kmínu od plev? V průvanu je přesypávala, vítr odnesl plevy a na talíře padala semínka kmínu. A jistě víš, že dědeček průvanem čistí i obilí.“
„Ale křemen nejsou plevy,“ namítl Pavlík.
„V betlémě je před Vánocemi všechno možné,“ řekl Pekař.
Nabral hrst křemenné drtě, podložil talíř, drť pomalu sypal a zároveň do ní ze všech sil foukal. Lehčí křemenná moučka odlétala a na talíř se snášel těžký zlatý prach.
„Foukej taky,“ řekl Pekař, protože už byl ve tváři celý červený, jak se nadýmal.
A tak foukal i Pavlík, zlata přibývalo a na zemi se usazovala kupička běloučkého křemene. Ještě jednou ji přesypali, aby ani prášek nepřišel nazmar.
„Vidíš, praví zlatokopové rýžují zlatý prach a zlatinky ve vodě, nám stačí dech. To proto, že chceme tím zlatem udělat radost třem králům, darovníčkům, ale i vám lidem.“
Jen to dořekl, země se zatřásla jako při zemětřesení.
„Kocour, to je kocour! Honem se schovej do komory, tam tě nenajde,“ zděsil se Pekař.
„Ale to je náš Morák. Ten mně nemůže ublížit.“
Ale pak se zděsil taky. To nebyl kocourek, to bylo zvíře větší než lev. Oči mu zeleně blýskaly, vousy se ježily, plíživě se přibližoval k oběma človíčkům.
„Pojď honem, pojď,“ propadal Pekař hrůze, ale Pavlík strachy ztuhl. I když to je Morák, je teď velikánský, nepřizpůsobil se svou velikostí betlémské pohádce. Copak Pekař, ten je ze dřeva, ale Pavlík? Vždyť ho Morák bude považovat za myš. Ale bál se nadarmo. Morák si ho packou přitáhl, očichal ho, pak olízl, to se Pavlík pořád ještě potil strachy, ale pak se kocourek stočil do klubíčka, Pavlíka přikryl jemnou srstí svého podbradku a spokojeně předl a předl a předl a Pavlíkovi bylo najednou krásně teplo, ani neslyšel, že Pekař na něj volá: „Na shledanou!“
To vůbec nebyl kočičí podbradek. To byla duchna, do které se zachrul tak, že se celý zpotil. Tatínek odcházel k autobusu, dědeček s babičkou šramotili v síni se škopíky na pití kravám, maminka přinášela ze sklepa hrnek brambor. Honzík ještě spal, ale měl asi těžké sny, házel sebou jako pstruh na suchu.
Pavlík vyskočil z postele a běžel k betlému. Zatím tam byl jen jeden panáček. Měl bílou košilku, bílou zástěru a na Pavla se potutelně usmíval. Jako by chtěl říci: „To jsme měli práce, co? Až nad hlavu. Ale všechno jsme zvládli.“
Nahoře pod stropem spal kocour Morák. Ani nepředl, jak se mu tam krásně tvrdě spalo.
„Copak, copak? Vždyť je ještě brzy,“ řekla maminka.
„Musím vstávat. Mám práce až nad hlavu. Včera jsem si zapomněl napsat úkol,“ odpověděl Pavlík. Pravda, měl úkol, ale ne do školy. V dědově světničce si zalistoval ve sbírce Krkonošských koled od pana Josefa Horáka a jen tak v košilce začal opisovat písničku Hopsa, pacholátka, vzhůru vstávejte...
